Ahoj drahá kamarádko a kamaráde,

připrav si zápísníček, notes či kalendář a pečlivě si poznamenej

následující:

Ahoj kamarádi,
 

v nejbližší době se nic neplánuje.

Dálo se v době nedávné i daleké:

Jak jsem přežil rakovinu

Už na Krymu, kde jsem pobýval na dovolené, jsem měl nějaké zdravotní trable. Úplně černý hovna a dost mě bolelo břicho, hlavně když jsem si lehnul nebo, když jsem se najedl.

Doma jsem si pak na internetu našel, že černý hovno = nejspíš prasklý žaludeční vřed (ta černá barva je natrávená krev ve stolici). Což je sice dost nepříjemný, ale není to zas taková katastrofa. Vyrážím tedy za svým obvoďákem. Ten potvrdil moji teorii s vředem a poslal mě rovnou do nemocnice na chirurgii.

O Bulovce koluje v kuloárech spousta strašlivých historek, ale já nevěřím, že by snad mohla být tak špatná. Jenže realita je snad ještě horší. Že na vyšetření čekám asi tři hodiny je docela běžné a za to doktoři holt nemůžou. Ale to, že pan doktor (škoda, že už nevím, jak se jmenuje) je fakt debil s pískem ve vagíně, za to už někdo může. Zprávu od obvoďáka si ani nečte a to že mám krev ve stolici ho vůbec netankuje. Jenom se kouká na rentgen a posílá mě zcela nesmyslně na urologii. To, co je jasné i mně – laikovi – jemu vůbec nedochází!

Na urologii se samozřejmě nic nenašlo a paní doktorce po chvíli začíná docházet (to proto, že na rozdíl od pana doktora se mnou mluví a ptá se mě, co mě trápí), že to asi opravdu budou vředy. Ale nakonec potvrzuje, že je právoplatnou členkou bulovské rodiny a posílá mě domů. S tím, abych si urgentně zařídil vyšetření u gastroenterologa.

Tohle vyšetření mi nakonec zařizuje mamka na Spořilově u svého doktora. Mimochodem i tam jsou z jednání bulovské nemocnice překvapeni. Prý kdybych přišel k nim, tak pro mě volají rovnou sanitku a bez vyšetření by mě domů nepustili. Nakonec se ukázalo, že mám zánět jícnu. Dostávám tedy nějaké léky a mám přijít za tři týdny na kontrolu. Tak tady by to mohlo šťastně skončit, jenže bohužel tomu tak není...

Prášky nezabírají a bolesti nepřestávají a mně tak začíná maratón kontrol, vyšetření a návštěv různých lékařů. Tohle trvá celý měsíc, kdy jsem se vůbec nevyspal, protože po uvedení se do horizontální polohy mi začínají strašné bolesti. Leda bych spal ve stoje, to by snad šlo. Už i mému chirurgovi začíná docházet, že to nebude jenom ten jícen a posílá mě do nemocnice na Karlák. Tady mě ale nechtějí přijmout, něco je špatně v papírech. Pan doktor dokonce osobně volá na příjem, ale nic. Nevezmou mě, dokud nebudu mít hotové nové gastro vyšetření. První volný termín je až za měsíc – tak to ste se asi posrali, ne? To už bych taky moh bejt na prkně. Domlouvám si to radši sám, zase u pana doktora Brandtla na Spořilově. Vyšetření ukázalo, že zánět jícnu je pryč. Takže příčina bolestí, na kterou všichni doktoři s oblibou poukazovali je pryč. Pan doktor Brandtl mi volá rovnou sanitku, aby mě odvezli do nemocnice a konečně udělali všechna potřebná vyšetření. Sanitka mě veze do Thomayerky, která je nejblíž. Už na sonu (který mi tady konečně udělali pořádně a ne jako na Žižkově, kde šmatlali všude jinde jen ne na břiše) se ukázalo, že je to špatný. Doktorka mě uklidnila slovy:

„Vždyť to máte plný nějaký vody nebo co, to Vás musí strašně bolet,“ no konečně někdo, kdo to pochopil. Takže si mě nechají v nemocnici, bohužel ne zde, protože nemají místo, takže jedu do své oblíbené Bulovky.

Na Bulovce ležím s jedním normálním pánem (což je tu poměrně vzácný úkaz) a s jedním „tramvajákem“. Aspoň si to myslím, protože furt zvoní a vystupuje z postele. Vždy, když vystoupí, tak upadne na zem. Pak přiběhnou sestřičky a strašně na něj křičí, čímž vzbudí celé oddělení. Pak se jej snaží dostat zpět do tramvaje (rozuměj do postele), jenže pán patří k objemnějším, takže si nakonec na pomoc musí zavolat jakéhosi zřízence, který ale vypadá, jako by byl víc nemocný, než všichni okolo – a spolu dávají pána zpět do postele. Jenže za dvacet minut je pán znovu na konečné, takže zvoní a musí si vystoupit...

Nakonec jsem se moc nevyspal, protože tramvaják vystoupil v noci ještě asi patnáctkrát a když ho přivázali k posteli, tak vystoupil i s ní, což bylo aspoň zajímavé.

Ráno je zrovna velká vizita, takže poznávám pana primáře a musím uznat, že je to debil. Nerad někoho takhle veřejně urážím, ale u něj si to můžu dovolit a stojím si za tím – arogantní debil. Tramvajáka hned sjede za to, že dělal v noci bordel (i když ten nevypadá, že by byl moc při smyslech) a zároveň mu vysvětluje, že žádné nové srdce už nedostane, protože je starej a nevyplatí se to. Holt se bude muset naučit žít s tím svým rozbitým. A mně říká, ať se radši připravím na nejhorší – asi to bude nádor. A ještě se rozčiluje, že se mě chtěli z Krče zbavit, proto mě poslali sem. No prostě to vyznělo asi takhle: „Ty už seš stejně v prdeli, a z Krče Tě sem poslali, abych se tady z tebou musel srát já. Jako bych už tak neměl dost práce!“ Co je moc, to je moc, já mám upřímnost a nemám problém se s tím poprat, ale myslím si, že se to dá říct i trochu jinak. Navíc mi dává dietu E, což si u mě definitivně posral. K snídani dostávám čaj, k věčeři také. A zlatým hřebem je oběd. Vývar z ejakulátu a rozšlehanej kus hovna zakápnutej soplem. Ještě nikdy v životě jsem nejedl ani neviděl tak hnusný žrádlo. Ani prasata u nás nežrala takovou šlichtu. Ani v ruský base jsem nedostával takovou mrdku.

Jinak ležím na přistýlce, takže nemám žádnou zásuvku, lampičku ani zvonek na sestry. Dokonce byl problém i s dekou, kterou ale stejně nepoužívám, protože je v celý nemocnici snad 30°C. Kvůli tomu chodím před dveře budovy, což mi nakonec zakázali, ale seru na ně a chodím tam dál. Na celým oddělení je zhruba tak 30 lidí (myslím si tedy, že ještě víc, ale jistě to nevím), kteří používají dvě mušle a dva luxusní hajzly, z nichž jeden je permanentně celej zesranej a cikánská uklízečka ho odmítá uklízet. Navíc tu nikde není hajzlpapír, což je nejlepší pro lidi jako jsem já, kteří sem přijeli narychlo sanitkou a nestihli si tak s sebou vzít ani zubní pastu. Musím si papír půjčovat od spoluvězňů (to není překlep, takhle jsem se tam fakt cítil), což je fakt nedůstojné. Umývárna je tu na celé oddělení také jen jedna – se třemi sprchovými koutíky. V jednom neodtéká voda, ve druhém zapomněli udělat takovej ten schůdek, co udržuje vodu jen v tom koutku. Takže se voda valí na chodbu a uklízečka se pak může posrat. A u toho posledního nejde zavřít okno. Prostě parádní špitál!!!

Dělají mi tu všechna možná i nemožná vyšetření. No spíž ta nemožná. Až se nakonec opravdu ukazuje, že je to nádor. Teď je jenom potřeba přesně určit jaký je to nádor, aby bylo jasné, zda se dá vyléčit a nebo jestli tady budu muset zkapat. Nevím, jak bych to řekl mamce, a tak jsem se rozhodl, že zavolám Ferdovi, aby jí to nějak postupně a hlavně šetrně sdělil sám. Nevím ale, jestli jsem si vybral toho pravého, neboť Ferda byl právě u zubaře a díky této zprávě tam dostal nějakou srdeční slabost a taky ho museli odvézt do nemocnice...

No co si budeme povídat – nebyla to úplně nejlepší zpráva, ale zase na druhou stranu člověk alespoň ví, na čem je a co může očekávat. A když už se to zjistilo, tak mě hned pouštějí domů – asi abych tam v klidu dožil.

Bohužel ani doma jsem si to moc neužil. Kromě toho, že jsem měl bolesti jako kráva (z nemocnice jsem nedostal jedinej prášek), tak jsem taky denně vysral tak dvě až tři deci krve, až jsem ji ztratil tolik, že už jsem se ani postavit nemohl. Takže jsem se znovu projel sanitkou, tentokrát už rovnou na Bulovku. Všude mají plno, takže mě doktorka posílá na ten nejluxusnější osmilůžkový pokoj. Tam už jsou kromě toho také dvě přistýlky, takže už tam pro mě opravdu nezbývá místo. Věkovej průměr tohoto pokoje je asi tak 108 let. Všichni tu chrápou, slintaj, chroptěj nebo se dusí. Sestra je nasraná jako žumpa a tváří se, jako by jí v prdeli vykvetl kaktus – fakt moc příjemný prostředí pro pacienty. Cpe mě dovnitř na nějakým pojízdným lehátku, na kterým není ani matrace a nadává u toho jak dlaždič. Snaží se mě do toho pokoje dostat stůj co stůj, i když je to na první pohled zcela ztracená mise. Za chvíli jí přichází na pomoc druhá sestra. A jestli ta první je nasraná, tak tahle musí mít krámy už tak půl roku v jednom kuse. Chvíli svorně nadávají, kopou do postele a nakonec mě nechávají napůl vevnitř a napůl venku s tím, že těch pár hodin do rána už to vydržím a pak ať si to nějak vyřeší ranní směna! Kdybych měl v ruce vidličku, tak si radši propíchnu ušní bubínky, abych ty krávy nemusel poslouchat. A oči bych si zalepil kanagomem, abych neviděl ty jejich kyselý držky! Vůbec se tu necítím dobře.

Nakonec ani nebylo třeba čekat na ranní směnu, vyřešil jsem tenhle drobnej problém s místem sám: šel jsem se vysrat, čímž jsem ztratil další dvě deci krve. Ale zpátky už jsem prostě nedošel – nemohl jsem se zvednout, už jsem na to neměl sílu. A tak jsem se vyplazil na chodbu a tam jsem se pěkně schoulil do klubíčka a usnul. Takhle mě tu našel nějakej doktor a odvezl na JIPku, kde jsem hned dostal krevní konzervu a umělou výživu. No to bylo na čase, kundy zasraný. To ste snad museli vědět, že to takhle nemůžu vydržet, na co máte školy?

JIPka na druhé interně na Bulovce je velká čtvercová místnost, rozdělená plachtou asi na šest míst pro pacoše. Hajzl ani umývárna tu přirozeně nejsou, takže chodím srát na takovou židli s dírou, který se říká gramofon. Je to tak blbě udělaný, že si vždycky zeseru celou prdel i záda. A umejt se nemůžu, protože mytí probíhá jen jednou denně – ráno. Celá procedura mytí pak spočívá v tom, že sestra přinese lavor s vlažnou vodou. Ano vidíš dobře, to je vše. A to jsem myslel, že už se do Ruska nepodívám a hle: tu je Rusko přímo v srdci Prahy – na Bulovce!!! Myslel jsem aspoň, že tu budou normální sestry, ale mé představy o kvalitě poskytované péče jsou zřejmě zcela liché. Jedna z nich se mi snaží napíchnout kanylu (což je ale úplně zbytečné, protože kanyla vydrží minimálně tři dny a mě ji píchli teprve včera), což se jí ani na popáté nepovedlo. Takže přichází další. Ta už je úspěšnější, jednu kanylu zavádí a druhou píchá asi o půl centimetru vedle – do té stejné žíly. Při troše toho logického uvažování musí být jasné, že takhle to prostě nepůjde a ani jít nemůže. Ale říkejte to blbce. Za čtvrt hodiny se mi na ruce udělala boule a žíla praskla. Takže jsem vopíchanej jak gumová panna a efekt žádnej. Mimochodem saniťáci mi to včera píchli úplně v pohodě a tak, abych mohl hýbat rukou – tyhle dyliny mi nakonec dali jednu přímo do lokte a ještě si museli vzít malou jehlu.

Pak přichází tlustá smradlavá sestra, která se mi snaží nosem zavést do žaludku sondu na odvádění blitek. Vůbec nemá cit, rve mi to tam jako blbá a já se u toho dusím. Nakonec se jí sonda otočila a jede zpátky nahoru. Snažím se jí to říct, ale když se mi to v přestávkách mezi blitím a dušením podařilo, tak mě hned uzemnila, ať nažvaním a radši se snažím polykat. Když do mě tu sondu narvala celou, tak se divila, jak to, že z ní nic neteče. Takže jdu na rentgen, kde se ukázalo, že se opravdu otočila na druhou stranu. Doktor ji seřval, takže se urazila. Fakt píča! Dostala ode mne novou pracovní přezdívku – hroch! Nakonec přichází ještě další sestra, jediná hodná na celým oddělení, možná i na celý Bulovce! A zavádí mi sondu znova. Jenže ji namaže vazelínou, aby líp klouzala. Sune pomalu a klidně a přitom mi vysvětluje, co mám dělat, aby to proběhlo správně a hladce. Takže se nakonec zadařilo a bez zbytečnejch emocí, moc děkuji alespoň za jednu dobrou duši!

Za pár dní mě čeká biopsie pod CTčkem. To znamená vypít 0,5 litru kontrastní látky, která je příšerně hořká a je to tím pádem dost nepříjemný pití. Normálně bych to do sebe asi dostal v pohodě, ale teď mi ten nádor tak tlačí na střeva a žaludek, že větší množství jídla ani pití do sebe prostě nedostanu. Říkám to sestrám a oni ať nemám strach, že to vstříknou rovnou do žaludku tou sondou. Na tuto operaci přichází má oblíbená sestra – Hroch. Bere si koňskou stříkačku a pere mi kontrastní látku pěkně pod parou přímo do žaludku. Nějaká jiná sestra jí říká, ať trochu brzdí nebo se pobliju.

„Jak by se mohl poblít, když tam má tu sondu,“ odfrkla opovržlivě Hroch a pere to tam dál. Ještě nebyla ani v půlce a už to jde ven. Bliju jak amina i přes tu jejich zkurvenou sondu. Fakt mám radost, že jsem tu píču ztrapnil a ještě jí zeblil ruce.

Biopsie spočívá v tom, že ti píchnou obrovskou tlustou jehlu přímo do toho nádoru a kus z něj ucvaknou. A tohle se musí udělat pětkrát, aby byl vzorek „reprezentativní“. Bolí to jako kráva, fakt že jo. Myslím, že tohle bylo asi nejhorší vyšetření. Skoro bych řekl, že v jiných nemocnicích se na tenhle zákrok pacienti oblbnou a přispávájí, ale Bulovka je holt jinde. A teď už jen čekat na výsledky, jak to nakonec asi dopadne?

Nakonec jsme se dohodli, že mě pustí domů a kapačky mi bude měnit teta, která je zdravotní sestrou na Vinohradech. Dostal jsem hromadu věcí, jenom stojan na kapačky ne – prej si to mám pověsit na lustr. Doprovází mě hodná sestra, loučí se se mnou a po tváři se jí kutálejí slzy jak hrachy. Ale no tak to ne – z toho nemusíš bejt tak vyjevená, vždyť já se ještě nechystám zdechnout, tak snadno se mě zase nezbavíte, nemusíš mít strach...

Ještě než jsme dorazili domů, tak volá Bulovka, že mají výsledky biopsie. Je to rakovina lymfatických uzlin – na Bulovce určená jako Folikulární lymfom. A lymfomy se v Praze léčí jen na Karláku, kam se mám také neprodleně dostavit na další léčbu.

Tentokrát šlo všechno kupodivu docela dobře. A jediné, co stojí za zmínku je můj starší kolega na pokoji. Ten má totiž nádor na mozku a nemá tak skoro žádnou motoriku. Já vím, že to není nijak moc k smíchu. Ale když tam člověk celý dny leží jak pako a pak vidí, jak se starej bláznivej chlap češe kartáčkem na zuby a nebo se nemůže trefit lžičkou do pusy a všechno vybryndaný všude po pokoji, tak to už se prostě musí smát. Ale jsme na jedný lodi, my se sami sobě smát nejen můžem, ale spíš musíme! Co už je ale horší, že dědek nechce močit do bažanta a neudrží rovnováhu, takže vždy po cestě na hajzl omlátí všechny stěny a rohy. Navíc se naučil odpojit od elektronický kapačky, aniž by ta cokoliv poznala a spustila alarm. No a pak sebou jednou v noci práskl na hajzlu a zůstal tam ležet až do rána. A já jsem pak ještě dostal kouř, protože jsem si toho vůbec nevšiml, takže ho přivázali k posteli a dostal cévku.

Od druhýho dědka, kterej furt kecá píčoviny dostávám na cestu domů bacil chřipky. A jelikož nemám žádný krvinky, tak jsem úplně v prdeli. Ještě nikdy mě obyčejná chřipka tak nerozebrala, dokonce se kvůli ní odkládá i lumbální punkce – no tak aspoň něco pozitivního. Taky už se mi vůbec nechce obnovovat krev. Pořád dostávám červený krvinky. Bílý se nedájí dostat do těla uměle, takže se musí počkat. A taky nemám žádný krevní destičky (jak říkáme mi znalí: „Ty vole nemám desky.“). Ty se sice nechají dodat v transfuzi, ale já jsem na ně zapomněl, takže mi celej víkend chčije krev z nosu. A to jako že ve dne v noci, prostě furt. Alespoň trochu dohromady jsem se dokázal dát až za měsíc. Doktoři už začínají mít strach, že další takovou chemošku už bych nemusel přežít úplně v pořádku a rozhodli se udělat mi autotransfuzi kmenových buněk. Abych trochu osvětlil, co to znamená: po těch silných chemoterapiích už mi pomalu přestává fungovat kostní dřeň, která produkuje hodně důležité věci, jako jsou právě bílé krvinky, které se nedají podat v transfuzi. A kdyby se to stalo, tak bych zároveň k tomu ještě dostal leukémii. A musel bych čekat na dárce. Ale když mi odeberou ty kmenový buňky a náhodou by se to stalo, tak by mi transplantovali zpět ty mé vlastní buňky a byl bych zachráněn. No to jen tak v kostce. Jenže k tomu musím znovu na trepanobiopsii (odběr kostní dřeně z pánve). Pak dostanu asi tak milion injekcí do břicha a ještě mi zavedou kanylu do třísla, což je fakt hnus. Hnus hnusnej – nesnášel jsem to a bolí to a furt z toho chčije krev! A pak ležím týden v nemocnici jako blbec a čekám, až se v krvi začnou vyplavovat ty kmenový buňky. A to je vopruz!

Po této akci jdu rovnou na další cyklus chemošek. Tentokrát jej zvládám jen s drobnými komplikacemi. Navíc ležím na luxusním pokoji s kolegou Petrem, kterej je ještě mladší než já. A má taky Burkittův lymfom, ale přeci jen ho zachytli dřív, takže snad bude v cajku. Je to změna, Petr je hodně v pohodě – není jak uřvaný dědci, co musí mýt na pokoji třicet stupňů a ještě jsou celí pod duchnou.

Po tomto cyklu mám naplánové PET CT vyšetření. Kde se ukázala úplná remise nádoru, zůstává jen mrtvá hmota, čímž se oficiálně vracím mezi zdravé lidi. Huráá. Ještě mě čekají dva „malé“ tzv. udržovací cykly chemoterapií a poslední – dvanáctá – lumbální punkce...

A jaký je z toho závěr, poučení či vyznání? No ani sám nevím...Lidé se mě často ptají, jak se mi změnil život nebo jak jsem přehodnotil priority. Ale já doufám, že jsem se nezměnil. Chci bejt pořád stejnej. Jenom snad jediné, co jsem si uvědomil: všechno musím udělat hned a co nejlíp. Protože dneska je dneska, ale zejtra už bejt nemusí. Stejně tak není nikdy dost brzo na to, aby člověk udělal něco dobrýho a nebo jenom něco dobrýho řekl. Potěš někoho hned, ať to ještě stihneš. Pak si tě lidi budou pamatovat.

Taky mě všichni chválí, jak jsem to úžasně vybojoval. Jenže ono to tak vůbec není. Spíš naopak. Vždycky jsem přišel do nemocnice a říkal jsem si: „Tak tady mě máte a dělajte, co umíte. Hlavně, ať to nebolí!“ vůbec jsem nebojoval, nepřemejšlel jsem, co bude zítra. A navíc mě to strašně nebavilo!

Často se taky ptáte, jak jsem se cejtil. A nad čím jsem přemešlej a jestli jsem se nebál. Nebál, byl jsem úplně v pohodě. Fakt! Nechci, aby to vyznělo jako holedbání nebo machrování, to v žádným případě, ale prostě to tak bylo! Od tý doby, co jsem dostal pořádný prášky od bolesti jsem byl připravený na všechno. A ze začátku to vůbec nevypadalo dobře. Věděl jsem jaký je to svinstvo a co mě může čekat – všechno důležitý jsem měl hotový, nikde jsem nenechal žádné závazky. Měl jsem sbalenou tornu na svůj poslední vandr, byl jsem připravený, mohl jsem hned odejít...

Myslím si, že i v tom je umění žití – když je čas tak bez velkého křiku odejít na druhou stranu, ale nakonec to dobře dopadlo. Nebylo to snadné, ale potřebnou sílu jsem dostával měrou vrchovatou – od Vás! Nebyl nikdo z lidí, kteří jsou pro mě důležití a které mám rád, kdo by mě nenavštívil. Nebylo dne, kdy bych byl sám. A to jsem tam ležel ( s přestávkami) sedm měsíců. Za to Vám patří můj dík, zůstávám dlužníkem.

Ale jak se říká: „Co tě nezabije, to tě posílí!“

Pardáloj svatba

Dá se říci, že celá tahle veselice začala už v úterý, na kdy bylo naplánováno rozloučení s Oldovou svobodou. Od Blechy jsem dostal přesné instrukce a dokonce také souřadnice keteringu (bohužel jsem se tohle slovo naučil a pak jej asi měsíc neustále používal – i v ne poněkud logických souvislostech). Ale protože jsem trubka jalová, tak bloudím i tak. Nakonec se mi na třetí pokus podařilo ketering nalézt. Mám s sebou pro jistotu basu piv, abychom pak nezůstali viset na mělčině, spacák, protože pak už asi moc daleko nedojdu a alumatku.

Zábava se pomalu rozjíždí, přímo úměrně s vypitým alkoholem a já se začínám těšit na děvky. Blecha sice říká, že nejsou v keteringu zahrnuty, ale Pardál se potutelně usmívá, takže je to jasné. Nevěstini bratři radši odjíždějí dřív, aby se na to nemuseli dívat. A navíc jsou na kolech, takže zbytek piv (56 kousků), budeme muset vyřachnout v pěti lidech. Sem tam se ještě někdo zastaví, ale většinou to není na dlouho.

Asi o půlnoci mi Pardál bere spacák a odchází se vyspat do nedalekého dětského dřevěného vláčku. Prý mi bude stačit karimatka a přikrýt se mám lahváčema. Jo – to se jeví být dobrým nápadem. Pak odchází silně podroušen také Kynžál. Za chvíli odcházím i já – psychycky. Blecha mi totiž sdělil, že došla piva. No možná, dobře tak, protože už jsem úplně nasračky. Blecha ještě s někym odcházejí na tramvaj a po cestě stáhli ještě flašku vína – holt lepší oddíl!

Já si lehám do trávy, po chvíli se budím zimou a snažím se najít alumatku, ale ani ta mi nepomohla, a tak kráčím k autu. Možná, že kdybych celou dobu couval, tak by mě policajti nenechali dýchat, to přeci není klasická jízda pod vlivem. Po cestě k autu jsem konečně potkal ty děvky. Přijeli na kole až z Berouna, proto jim to trvalo tak dlouho. Vysvětluju jim, jak se dostat k Pardálovi do dřevěného vláčku a varuji je před prudkým sjezdem. Abych dodal svým slovům váhy, škrábl jsem tam sebou a vysypal na silnici prázdné lahváče. Eskortky se netváří příliš nadšeně a jedou někam pryč. Volám na ně, aby mě vzali na štangli, čímž bych o nic nepřišel, ale kašlou na mě. Takže zůstaly obě jen pro Pardála a jeho vláček...

Samotná svatba je sice až v sobotu, ale v pátek se na Mokré koná ještě taková malá předsvatební veselice. Nakonec se tu sešlo asi 30 lidí ze 14 různých států, takže o zábavu není nouze. Večer probíhal v poklidu a ani já jsem ho nevyrušil žádnou ostudou, ač jsem to Pardálovi vehementně sliboval. Po dlouhé době zase vidím Pavouka, Tomáše a Janu Rakovcovi nebo třeba Romana a Radku ze školy. Prostě parádní večer, jenom ta Anglina mi moc nejde přes pysk. No a protože pijem nejdýl zbyla na nás jen místa v garáži, ale nevadí, máme aspoň matrace, takže je to v pohodě.

K snídani si dávám nějaký pivka, aby byla ta správná nálada a asi pět vajec, protože je nikdo nechce a já je mám rád. K tomu nějakou tu okurku a kus bábovky, což později vyústilo v můj těžký dávivý průjem. Jo, jo, ketering byl holt zase trochu předimenzovanej.

K rybníku Olšině, kde má být obřad se většinou vyráží autem, jen naše skromná skupina (Klára, Roman, Kynžál, Radka a já) jdeme pěšky. Pan Rakovec – pravda – se nás snaží zmást a posílá nás kamsi úplně jinam, ale my kašovci víme své a vyrážíme směr Žlíbek, kde potkáváme dost zmatenou Nizozemsko-německou posádku. Snažíme se jim poradit, kudy se vydat, ale zřejmě jsme si nerozumněli, protože na svatbě se nakonec neukázali. V povznešené náladě se dostáváme až do Hodňova, poblíž kterého bude obřad. Pominu všechny přípravy a vrhneme se rovnou na to hlavní. Ženich už čeká před květinovým oltářem a vše může začít. Ale něco tu chybí.

„Kde je nevěsta?“ ptají se všichni nervózně, když v tom se ze zákruty rybníka vynoří loďka kormidlovaná panem Králem. Otec veze Pardálovi Švestku po vodě. Moc krásné a dojemné, jedno oko nezůstalo suché. Jak už to bývá na všech svatbách (kromě té Jirasovic, tam se všichni poprali). Novomanželé tvoří krásný, harmonický a idilický pár. Pro mě osobně jsou velkým vzorem.

Manžel si pak nakládá Švestku do škuneru a odváží ji pryč. Načež Romana napadlo, že bychom mohli za rohem skočit do vody a trochu je postrašit. A taky že jo, Pardál zbledl jako stěna, asi se mu do vody v těch zánovních svatebních šatech nechtělo. Škoda, že jsme nepožadovali žádné výkupné. Ale já už jsem se pomalu začínal topit a navíc se na břehu začali svlékat chlapci Králové a s těmi není radno si moc zahrávat. Takže radši honem z vody ven. Roman ještě sklidil bouřlivý aplaus za své nekonveční plavky (nekonveční není to správné slovo, protože byl vlastně úplně na Adama) a pak už hurá na hostinu, pořádně si naplnit měchy a volata. Čočkovou polévkou a nějakou pečenou rybou. Bylo to moc dobré.

Další zábava probíhala podle tradičních zajetých kolejí – pár zkoušek novomanželů a pak tanec a tanec. A jelikož mě tančení moc neužije, snažil jsem se nějak nabourat do systému a vyřadit ho z provozu nějakou pořádnou ostudou – kvůli tomu jsem přeci tu – no ni. Ale hlavní organizátorka Jana svírala otěže svatebního programu pevně v rukou a nikomu nedovolila se do něj nabourat. A když už to vypadalo, že bych přeci jen mohl něco provést, tak mi hned napohlavkovala. A navíc tu bylo málo těch správnej kašovců, co by mi případně byli oporou. Ale i tak to byla nádherná zábava až do konce. Byl jsem moc rád za pozvání. Ženich s nevěstou odjíždějí k ránu na loďce za svým prvním novomanželským dobrodružstvím a naše malá skupina odchází s nějakejma flaškama vína ještě na pokoj. Spát jdeme až za časného ranního kuropění.

V neděli pak ještě pár mezinárodních nadšenců vyráží do Krumlova. Po nezbytné kulturní vložce jsme neomylně zakotvili v staročeské hospodě, kde doháníme, co jsme včera zanedbali a všichni se kvalitně opíjíme medovinou. Snědá děvčata z Guatemali a ze Španěl pak učíme češtinu, což se nakonec zvrtlo proti mě:

„Tak co jé, tý volé,“ řve na mě Guatemalka a ukazuje na prázdný kalíšek,

„No toto, tý volé,“ kroutí hlavou Španělka a dolévá mi až po okraj. Začínám být vesel, stejně jako všichni ostatní. Nakonec nám ujel poslední vlak (jenom asi o tři hodiny) a taky všechny autobusy. Po chvíli licitování a dohadování nás Pavouk bere autem do Veselí, kde ještě tak tak stíháme ten náš ujetý vlak. Škoda, Maťo a Kynžál už se moc těšili na to, až pojedeme v noci nákladem...

Moc krásná mezinárodní akce, škoda, že už se z většinou těch lidí nikdy neuvidím.

Akce K+K+K

Co si představit pod pojmem K+K+K. Vysvětlení je nasnadě. První akcí byl Kyrgyzstán, abych se pak dorazil na Krymu a odtud zamířil přes spoustu doktorů až do nemocnice na Karláku.

Tentokrát vyrážím s Mírou Skučkem, který mě ještě nezná a tudíž neví, co ho čeká. A já už tuším, že se něco stane, je to takovej ten blbej pocit a podivný sny a hlavně – je lichej rok, a to se mi vždycky něco stane! Míra mě ještě před odjezdem trochu vyděsil, když mi volal, že pořídil 200 metrové lano, ale nakonec se ukázalo, že je jen 20 metrové. Chceme se totiž pokusit vystoupat na nějakou pořádnou horu, takže by se lano mohlo hodit.

Konečně nadešel ten den, na který jsme se těšili větší část roku. Ráno jsme se sešli na letišti, vypili pár lachoutů  a stylově jako poslední se nalodili do našeho parníku Boening směr Kyjev. Po vypitých pivech se mi chce úplně brutálně chcát, ale bohužel musím být připoutaný, takže mám smůlu a těžce trpím.

V Kyjevě máme téměř dvanáct hodin času, vyrážíme tedy do města na průzkum. Ukrajina, ať chce nebo ne, stále ještě patří hluboko mezi východní blok – mezi státy s poněkud narušenou logikou. Třeba chceš-li se dostat z letiště do města, musíš jet maršrutkou do nedaleké vesnice a odtud pak autobusem do města a metrem do centra (asi jako bys jel z Ruzyně přes Kladno). Později jsme zjistili, že se dá autobusem až na nádraží, ale jeden spoj je drahý jako svině a druhej spoj zase staví úplně v prdeli, takže cizinec musí dost hledat a hlavně vědět, že něco takového vůbec existuje.

My jako správná jelita odjíždíme ještě o vesnici dál na vlak, který nám nakonec ujíždí, protože ženská za kasou chrápe a průvodčí je dylina, která nechce úplatek. Takže jdeme na pivko, čumíme na roštěnky a pak jedeme do centra maršrutkou.

Korzujeme po městě a hledáme nějakou levnou restauraci. Ale nic, jen volební mítink paní Tymoščenkové, ale bohužel bez volebního guláše (zlatý socani). Nakonec si dáváme v drahém bufetu jídlo na půl, čímž nám došly peníze a na letiště musíme pěšky. Naštěstí máme ještě na jedno pivko. Aspoň něco!

Při odbavení máme tradičně problémy, protože nám na palubní lístek nevytiskli cílovou destinaci, tedy Biškek a celníci ani neví, kde Biškek je. No oni ani neznají Kygryzstán, prostě řepy. Už, už to vypadá, že se to bude řešit operativní prohlídkou dutin. Nakonec se úřední šiml spokojil s tím, že Mírovi zabavil umělohmotný příborový nůž.

Náš let ještě stále nenaskočil na tabuli odjezdů, i když jiné –  pozdější už tam dávno jsou. Jsem z toho už trochu nervózní a obíhám letištní prostory, ale marně –letiště je zrovna  v nějaké rekonstrukci, takže tu nic není. Nakonec ale vše dobře dopadlo a Stázina se dostala Kubovi za ženu! A my po drobném zpoždění opravdu odlétáme do Kyrgyzstánu!

V Biškeku se nám dostalo milého a příjemného přivítání. To není jako zkurvený Rusko, kde na tebe všichni řvou a furt buzerujou nebo jako Ázerbajdžán, kde jsou všude fronty jak prase a všichni na tebe serou. Tady vše funguje jak má: rychle a bez zbytečných emocí. Paní od víz se příjemně usmívá a přeje nám příjemný pobyt. Teď tedy zbývá už jen poslední drobnost: projít pasovou kontrolou. Míra prošel v pohodě, jenže vzadu za bukem čekám ještě já. A já mám problémy při přejezdu každých hranic – dokonce i těch švédsko-finských, které vlastně ani neexistují. Celník ťuká do počítače, pak se mračí, kroutí hlavou a nakonec mě odvádí stranou do místnosti pro vandaly.

„Co se děje?“ ptá se Míra

„Ále, operativní prohlídka dutin,“ dělám si srandu. Asi dostanu zase kouř, budou chtít zaplatit nějakou nesmyslnou pokutu a hodinu se budou hrabat v batohu, ostatně jako vždy. Na to už jsem zvyklej.

Jenže tady je to jiný. Celníci neřvou ani nevyhrožujou. Dívají se do počítače a ptají se, jestli už jsem někdy byl v Kyrgyzstánu. Tak to snad máte v tom počítači, ne? Takovou věc byste hoši asi měli vědět.

„Ale v Rusku už jste byl!“ kontroluje celník a já začínám tušit problémy většího rozsahu. Ale to, co následovalo mě docela dostalo.

„Tak pojďte,“ říká mi jeden z těch celníků a někam mě vedou. Přes různé tajné chodby a východy až do nějaké místnosti. A po chvíli mi nesou... palubní lístek na letadlo do Kyjeva (palubním lístkem zde rozuměj papírek, kde je tiskacími písmeny propiskou napsáno Kyjev). A stále ještě beze slova vysvětlení mi ho podávají a ženou mě k odbavení. Je brzo ráno, jsem unavenej a ospalej, takže mi trvá dost dlouho, než vůbec pochopím, o co se jedná. A pak se začnu vyptávat a divit a samozřejmě chci nějaké vysvětlení. Proč se jako mám vrátit zpátky. Notabene, když Mirek už stojí v hale a čeká na mě. To přece nejde mě jen tak vyhodit ze země, kde jsem ještě nikdy nebyl a tudíž jsem tam ani nemohl udělat žádný průser. A ještě k tomu bez slova vysvětlení. Dostává se mi velmi krátkého objasnění, že když jsem nic neudělal tady, tak asi v Rusku nebo v Kazachstánu, což jsou spřátelené země a devianta, co už způsobil něco tam, zde oni taky nechtějí. A že přesně neví, za co nebo proč, prostě počítač pípnul a tím to hasne – jednou pro vždy. No jasně – ruský lezprdelky – proč se proboha bratříčkujete s takovejma kurvama, dyť Rusko Vás má u prdele a jednou Vás semele jak obilný pole. A když jste teda takoví kámoši, tak proč jste se od nich odtrhli, co? Připadá mi, že jste blbější než oni. Snad si nemyslíte, že Vám pomůžou, až po Vás půjde Čína.

Ještě se s nima snažím hádat a vysvětlit jim, že ten zákaz vjezdu do Ruska mám za registraci, kterou už tady ale dávno nemají, takže jsem se proti žádným místním zákonům neprovinil ani provinit nemohl. Tak přece není důvod mě posílat pryč. To je jako by mě nepustili do Francie, protože jsem na minulém výletě v Saudské Arábii chodil v kraťasech a v triku.

Ale jsou to profíci, vůbec se se mnou nebaví, což mě prudí ještě víc. Po chvíli marného dohadování mi dávají klepeta a vedou mě do letadla. Nastupuji úplně první, všichni na mě koukají, jako bych byl nějaký deportovaný vrah. Ale já jsem nic neudělal, jsem čistej jako lilie. Dobře, jestli něco, tak jsem propašoval trochu písku ve vagíně, ale jinak nic...

Osobně si mě přebírá kapitán letadla, což je fakt ostuda, prosím aspoň fízly, aby to řekli Mírovi, kterej tam na mě čeká a nic neví, ale nevypadá to, že by to hodlali udělat. Je mi z toho na blití, jak já nesnáším ty debilní ruský kurvy. Mohl bych o tom napsat knížku, která by měla milion stran...

V Kyjevě už mají fízlové echo a čekají na mě přímo na ranveji. Vystoupit musím úplně poslední. Ale když fízlové zjistí, že jsem nic neudělal, tak mě nechávají na pokoji. Chci si teda změnit rezervaci na let do Prahy, na dnešek, ale bohužel to nejde. No jasně, jako vždy. Respektive by to možná šlo, ale asi tak za šest tisíc. No tak to vám chčiju do huby, řepy ukrajinský.

Takže valím na nádraží a zkouším vlak. Bohužel mým směrem už jsou všechny lístky vyprodané. Volím tedy alespoň električku „povyšennoj komfortnosti“ (něco jako náš elephant). Musím říct, že už dlouho jsem nezažil tak brutální jízdu. Električka přijíždí asi o půl hodiny později a u dveří začíná vznikat brutální lomoz. Lidé, co vystupují chtějí ven, což je, myslím, vcelku přirozené. Ale lidé, co nastupují jim v tom vehementně brání tím, že nastupují. Obě skupiny při tom používají tu nejhrubější sílu. Je to jako nějaká skautská hra. Nebo jako rybičky, rybičky, rybáři jedou. Do toho je tam jeden průvodčí, který se snaží to všechno usměrňovat a vybírat lístky z místenkama. Mimochodem každý má svůj lístek a svou místenku, tedy i zaručené své místo, takže mi tento boj přijde naprosto absurdní. Ne tak nastupujícím Ukrajincům, kteří v jednu chvíli téměř ušlapali průvodčího. A co je zvláštní, tak navrch mají postarší silné dámy, které rozdávají jednu ránu za druhou a ještě u toho příšerně vřeští.

„No nic, když si v debilově, chovej se jako debil,“ řekl jsem si a po hlavě se vrhnul do probíhající vřavy. Klestím si cestu ke dveřím vagónu, rány přijímám a sem tam i nějakou musím sám dát. Nějaká paní bije kolem sebe deštníkem, taky jednu dostávám. Chvíli na to mě dokonce někdo klovnul do hlavy, možná husa, se kterou se snaží do vagónu procpat starší pán s holí, kterou právě hákuje nějakého jiného pána. Nakonec jsem se do vagónu dostal a jak jsem předpokládal, tak i bylo – každý má své místo k sezení a vyšlo to úplně přesně...

V rámci úspor jsem si pořídil lístek do třetí (poslední) třídy, což ale není úplně košer. Přeci jen jsem se minulou noc moc nevyspal a tuhle budu trávit na dřevěných pryčnách se zkroucenýma nohama. Vlak je úplně neuvěřitelně nacpanej, ale všichni sedí. Kolem se povaluje snad tisíc krabic, klec s husou a rozmontovanej žigulík. Vedle mě sedí těžkej kašovec. Nejdřív louská slunečnicová semínka (plivaje slupky na podlahu) a pak mi usíná na rameni. Chvíli se ho snažím odstrčit, ale je to marná mise. Po chvíli ale padá na zem a válí se tam v naplivanejch semínkách. Za moment usínám i já, ale na jedné z výhybek padám i s batohem do přeplněné uličky. Korpulentní paní naproti jsem přitom kopl do květináče a jiným dobrým lidem pobořil krabice v uličce. Paní s květináčem mě plísní a všichni čumí.

V pět ráno přijíždím úplně brutálně zničenej do vesnice Chmelnickij. Na nádraží jsou produkty „24 časa“ (non-stop), kde si hodlám koupit pivo na uklidnění. Ale paní za kasou je úplně na sračky. Tak si to pivo prostě beru a nechávám jí za to nějaký drobný. Asi v osm jedu další električkou do Lvova a mezitím si můžu alespoň trochu zdřímnout...

Další cesta až domů probíhá relativně v pohodě. Ze Lvova do Šeginy, pak pěšky přes hranice až do Przemyslu a osobákama až domů.

No tak výlet do Kyrgyzstánu nevyšel úplně podle představ, ale přece těm kurvám nenechám letenku z Kyjeva do Prahy, kterou jsem nevyužil. A tak mi přišlo, že bych se mohl podívat na Krym. Jasně, že jsem mohl jet rovnou, ale měl jsem 16 kg batoh a v něm lano, mapy Ťan-šanu, čepici, rukavice a zimní bundu – prostě věci, které bych na Krymu rozhodně neupotřebil. A navíc bych tam sám asi těžko vydržel tři týdny.

Kupuju tedy nejlevnější lístek do Těšína, pěšky přecházím do polského Cieszina, šukafonama do Przemyslu, pěšky na přes čáru na Ukrajinu a ze Lvova už vláčkem do Simferopolu. Jízda vlakem přes dvě noci v těžkým vedru na pryčně „plackartnovo“ vagonu je celkem brutální vopruz.

Ale ze Simferopolu už vyrážím do hor. Pravda – asi tři hodiny se snažím přijít na to, jak se tam co nejefektivněji dostat. Všude kolem totiž jezdí asi tak miliarda maršrutek, autobusů a trolejbusů a někde ve městě jsou ještě další tři nádraží. Beru trolejbus, kterej jezdí až do Jalty. Vystupuju po cestě někde poblíž hor a zbytek pěšky. Kolem nádrže, kde se svlažím a podél potoka, kde cesta přirozeně končí. Vede jen k domku strážců parku. Dál je vstup zakázán, ale jako správnej vandrák na to seru a pokračuju přímo nahoru. Po chvíli jsem našel malinkou pěšinu, kterou ale po chvíli nekompromisně ztrácím. Stejně už se pomalu vkrádá večer, takže si ustýlám v habrovém lese, kde nejvyšší stromy mají s bídou 2,5 metru.

Ráno mě čeká další série výstupů. Nejvyšší bod má sice jen 1528 metrů, ale vychází se od nuly, takže to zas není takovej špás. Nakonec se úplně ztrácím a dál jdu podle azimutu a pak podél skály a nakonec musím vylézt i na tu skálu. Nahoře je silnice a jezdí tu spousta lufťáků, lébrž poblíž jsou jakési známé jeskyně (jeskyně Mramornaja a jeskyně Emine-Bair-Chosar). Ale já jsem byl v jeskyni tuhle nedávno a jeskyně jsou, jak známo, všude stejné: tma a občas nějaký ten krápník, takže se tam nehrnu a radši se stavím pro blízkou kešku. A pokračuji dál. Tuhle planinu – ač nerad – procházím úplně kompletně křížem krážem, protože mám mapu, co lže a cesty pokaždé vedou někam jinam. Už z dáli je vidět úplně brutální hřbet a já doufám, že se tam nebudu muset škrábat a že přeci jen povede nějaká cesta bokem, jak zví mapa. Ale ne, jako vždy když si člověk něco přeje, tak to nevyjde. Musím nahoru (asi se jmenuje Angar-Burup, moc to nejde přečíst), už docela šlapu vodu. A když jsme u vody, žádná tu není a mě už dochází. A ještě to potrvá, než na nějakou natrefím. A já se divil, že v Simferopolu na nádraží se pohybovaly individua s batohem, na kterém visel desetilitrový kanystr... Takže dobrou žíznivou noc.

Ledva se setmělo, tak začla ukrutná zima. Takže nazouvám teplé fusekle, oblékám košili a pak se ve spacáku stočit do klubíčka a prokodrcat noc.

O tom, že to rozhodně nebyla sranda, svědčí i fakt, že jsem měl ráno zmrzlou vodu v lahvi (teda vodu, spíž hlt na horší časy) a všude kolem je námraza. Za to přes den je tu na sluníčku snad padesát.

Vyrážím dál. Do cesty se mi připletla další brutální hora, kterou nejde obejít (Eklizi-Burup). Protože už jsem dlouho nic nepil, jímají mě nahoře křeče a navíc, cesta, co měla vést dolu mým směrem, tu prostě není. Takže zpátky k jeskyním, protože tu skálu, co tu je, bych ani neslanil, natož abych ji slezl bez lana. Musím úplně na druhou stranu než chci, protože mým směrem nevede žádná cesta. Z žízně se mi za chvíli začínají dělat mžitky před očima a jazyk se lepí na patro.

Pramen jsem našel asi ve tři odpoledne, voda teče zoufale pomalu a já mám fakt žízeň. Nakonec jsem tam nahnal dvoulitrovku pěkně naráz a samozřejmě se mi udělalo docela špatně. Bolí mě žaludek a tak tam ležím, nataženej, nafouklej a lítaj okolo mě mušky, ale ani nemám sílu je odhánět, jsem totiž úplně grogy.

Nakonec ale vyrážím dál, lébrž noc je ještě mladá. Snažím se najít nějakou cestu mým směrem, ale více méně marně. Jednu jsem sice vybral, ale ta končí v korytě vyschlého potoka, kterým pokračuji dál. Dolu a pak zas nahoru dokavaď nemám úplně dost. To jdu pak rovnou spát.

Ráno si dělám oheň, na kterým si peču zkaženej salám, doufaje, že takovouto tepelnou úpravou z něj vyženu všechno zlo. Ale zmýlil jsem se, nakonec jsem z něj udělal uhlí. Nu což, alespoň nebudu mít průjem, uhlí totiž staví. K tomu jsem si dal pár sladkých rohlíků ještě ze Lvova, ze kterých už zbyl jenom šrot a pokračuju dál. Kam, to nemám ponětí. Došel jsem až k nějakému „kordonu“, což je budova, kde sedí hlídač a sleduje, aby nikdo nešel dál, protože je tu místní národní park, kam nesmí vstoupit zdravá noha (nemocná asi jo, protože jsem tu dost lidí potkal). Kordon tedy musím docela složitě obejít, ale aspoň už vím, kde jsem. Na mapě je to cesta vyznačena plnou čarou (tedy zpevněná) a po chvíli by se měla rozdělit na čtyři čárkované cesty. V reálu se ovšem asi po pěti hodinách zčistajasna zcela ztrácí a já se ztrácím s ní. Takže zase brutusem dolu, kde by snad mohla být voda. Nejdřív vyschlým korytem pak malinkaťoulinkou cestičkou, pak větší a větší až se z ní stane pořádná cesta i pro cisternu s benzínem. Akorát vede úplně opačným směrem, než bych potřeboval a navíc tu nikde není žádná voda. Místní zajímavostí je, že se tu uprostřed lesů nachází monumentální památník partyzánům. Ale aby ses k němu dostal musíš projít přes dva kordony, nespočet zákazů vstupu a pak teprve tě jiná cedule přivítá „v divokém lůně přírody“! Do nějaký vesnice to musí být už jen kousek, vlastně už bych tam měl dávno být, ale točím se tu jak Káča v čepici a furt nic. Nedá se nic dělat, ještě jednu noc tady vydržím, poblíž lavičky. A vodu beru s nedaleké louže, plavou v ní sice nějaký brebery, ale něco holt pít musím.

V noci vůbec nemůžu spát, strašně mě bolí břicho a mám úplně černý hovna, nevím, jestli to nebude nějaká nemoc, protože už mě to bolí dýl.

Ráno vyrážím do vesnice a odtud se pomalu dostávám zpět do Simferopolu. Je konec září, takže lístky jsou vyprodané naprosto beznadějně na bůhví kolik dní dopředu, takže se kodrcám električkama a pak vlakem úplně na druhou stranu Ukrajiny, s tím, že odtud už bych mohl sehnat nějaký lístek, což se mi nakonec také povedlo. Zase jedu přes dvě noci a vždy když si lehnu, tak mě strašně bolí břicho, takže je to vcelku vopruz.

Ze Lvova mašrutkou na hranice a tam přejít do Polska. Jenže na čáře mě čeká peklo. Lidí jak sraček. Ukrajinci neumí stát ve frontě, neví, jak se má chovat civilizovaný člověk. Teď už chápu, proč nikde v těhle zemích nejsou hraniční přechody pro pěší. Tady se totiž lidi chovají jako zběř (ne jako zvěř, to bych zvěř jenom urážel). Poláci totiž pouštějí na celnici vždy jen asi dvacet lidí zbytek stojí v koridoru, ale vždy když došlo na propouštění těch dvaceti, tak se ty prasata ukrajinský začli rvát, koho tam pustí dřív – fakt neskutečný řepy. Nedůstojné a trapné. A mně je špatně jako kráva a musím se prát s nima, protože jinak bych se do Polska nedostal ani za týden. Zároveň se všichni perou i polskejma celníkama a divím se, že nezbořili ten plot, jak se na něj mačkali. Ukrajinci jsou fakt debilní hovada!

Nakonec se podařilo a prošel jsem do Polska. A na celnici to byl můj poslední zážitek z téhle akce. Dál jsem pokračoval až domů a odtud přes milion doktorů až do nemocnice, kde mi diagnostikovali rakovinu mízních uzlin tzv. Burkittův lymfom, ale to už je jiný příběh...

Veľká Fatra

10.-14.5.2011

Výtah z deníku

...je opravdu nádherné počasí, a protože jsem přijel ve čtyři ráno a ve vlaku jsem se moc nevyspal, tak si hned po výstupu na hřeben lehám na sluníčku do trávy. Dávám si dvacet. Po dvou hodinách se budím a držku mám spálenou na škvarek. Zřejmě jsem se tu opekl jak špekáček, jenom tuk jsem bohužel žádný nepustil...

...pod Rakytovem by měla být nějaká chatka, a tak se tam jdu podívat. Zpět už se mi tou samou cestou nechce, a proto volím traverz Rakytova po východních svazích. Zřejmě to byl prvovýstup. Není tu žádná cesta, jenom ukrutnej kopec, na kterým to dost klouže a vyvracejí se mi kotníky. Na jednom místě mi ujely kecky a poroučím se dolů. Sjel jsem dobrých 50 metrů. Zbytek traversu už radši neabsolvuji. Házím přední náhon a po čtyřech stoupám přímo k vrcholu...

...jak stárnu, tak už neřeším, jestli udělám rekord v kilometrech nebo jestli ten kopec vyběhnu pozadu a za čtvrt hodiny. Teď už spíž řeším, jestli vůbec ten kopec vylezu či jestli ráno budu schopnej vstát. A hlavně řeším, co jsem zapomněl doma. Tentokrát jsou to tyto propriety: Karimatka, plachta (ale provaz mám!), lžíce, sůl a kečup. Což sice není úplně životu nebezpečné, ale jistě je to přinejmenším zarážející. Dále také mnohem víc než dřív řeším kotníky, kolena a jiné spoje. Dnes především vlka, brutálně zahřezlého přímo do prdelní škvíry...

...tak to jsem fakt debil s pískem ve vagíně-včera jsem u staudánky nechal chleba. Vařím si tedy k snídani těstoviny. Akorát nemám lžíci (a nemám ani sůl, takže se to stejně nedá žrát), takže si na pomoc beru kus nějakého polínka. Tak a dost - zadřel jsem si do pusy třísku - vracím se pro chleba...

...nakonec jsem ho našel, ale od ranní rosy je prochcanej  jak jetel. Nevadí, usuším ho na sluníčku. Lepší tvrdej chleba než mokrej. Na to mám čas až budu dědek bezzubek...

Zimní Dalarnou

4.-14.2.2011

Stejně jako mé poslední cesty, ani tato se nerodila lehce. Byla plná zmatků, silných emocí a velkých rozhodnutí na poslední chvíli. Termín odjezdu jsem musel neustále odkládat. Tu kvůli tomu, že jsem ztratil kartu a neměl tak peníze, onde zas kvůli cestě k brněnskému soudu a tak podobně. Až nakonec zbyl jediný možný termín, kterému jsem nakonec obětoval i tradiční zimní vandr do Nízkých Tatier. Není nad čím plesat – Švédsko je holt Švédsko!

Je rozhodnuto, vyrazím v pátek 4.2. autobusem BohemianLines do Stockhomu a pak se uvidí. Autobus je poloprázdný, takže řidič ani moc neprudí kvůli běžkám. Na internetu si kupuji lístek LAST MINUTE, který je nejlevnější, právě proto, že je k mání až těsně před odjezdem busu. Já to mám taky LAST MINUTE. Vůbec nestíhám balit. Bude to na knop. Navíc lístek, který měl dojít na mejl, ne a ne dorazit. Za hodinu to odjíždí z Florence a já nemám lístek a po celým bytě hledám karimatku! Volám na centrálu, ať mi pošlou ten lístek, protože, jestli mě chtěli vycukat, tak se jim to už povedlo. Paní se omlouvá a lístek hned posílá. Akorát tu karimatku prostě nemám. Navíc se mi vyndala tiskárna, takže si ten lístek, co konečně dorazil, asi budu muset namalovat. A ségra má na počítači nějaký heslo, to se fakt poseru. Ale jako v každém kasovním trháku nakonec vše dopadlo. Tiskárna se zandala, alumatka je menší a lepší než karimatka a autobus dobíhám akorát včas. Jen se děsím, co všechno jsem v tom shonu asi zapomněl...

První docela důležitá věc je svačina a pití do autosusu. Přeci jen šestadvacet hodin bez vody asi nevydržím a bez jídla – to už vůbec ne! Naštěstí mají v autobuse malou šikovnou ledničku plnou vychlazeného Starobrna, čímž se oba problémy celkem vyřešili. Po chvíli jsem totiž nažranej až až. V Kodani navíc vystupujou nějací dva týpkové a na sedačkách nechávají zbytky, které bez sentimentu dojíždím.

Ve Stockholmu přestupuju na vlak a jedu do své oblíbené destinace – do Mory. Přeci jen jsem tu v zimě poprvé a nevím, jak to tu chodí, takže si radši dám něco, co už znám z dřívějška.

V Moře je sněhu moře. To abych byl trochu poetický, jináč bych musel napsat, že je tu sněhu plná prdel. Což je ale asi výstižnější. Taky je tady zima jako kráva a tma jak v prdeli. Vyrážím do srubu v Eldrisu, který je asi 10 km daleko. Zimou nemůžu ani pořádně dýchat, protože mi k sobě přimrzají nosní dírky a když chci dýchat pusou, tak to je asi jako bych si do krku vylil 30 % peroxid. Fakt brutus, tomu říkám mrzne až praští!

Ráno, po krušné studené noci pokračuji dál. Směrem k Sälenu, kde už začínají regulérní hory. Předpokládal jsem, že 90 km jež mě od nich dělí hravě zvládnu za dva dny, nota bene, když závodníci slavného Vasova běhu je uběhnou za dvě hodiny! Nakonec jsem je zvládal čtyři dny. Cesta je v pohodičce, po celé délce je krásná upravená stopa, přes den je nádherný počasí, svítí sluníčko a rtuť se šplhá až k nule. Ale ledva slunce zapadne, nastává ukrutná brutalita a teploty padají, kam až – lepší nevědět!

Další noc mířím ke srubu Axikojan, který je ale bohužel obsazený. Tak to je fakt moc – průměrně tu spí jedna parta za dvě zimy a já jí zrovna trefím. Budu se k nim muset nasáčkovat, nedá se nic dělat, další srub je 18 kilometrů daleko, což je mým hlemýždím tempem tak tři hodiny chůze. A navíc už je tma a zase začíná ukrutná zima. Scházím z vyježděné stopy a okamžitě se bořím po pás do hlubokého prašanu. 300 metrů ke srubu jdu dvacet minut a jsem úplně vyšťavenej! Uvnitř je naštěstí příjemně vytopeno a navíc spoustu místa, lébrž, celou tu výše zmiňovanou partu, tvoří jeden Holanďan. Asi bludnej. Dnes tu přespí a zítra si popojede busem do hor na jinší hustotáž. Jeho vybavení tomu taky odpovídá. Vypadá to, že jede spíž na expedici někam do Grónska. Kromě lyží má také sněžnice a celé – snad stokilové vybavení – si táhne na saních jako pes. Na každý den má dvě teplá jídla, která si ohřívá tak, že zlomí nějakej plíšek, čímž začne jakási termická reakce, která, nejen že ohřeje jídlo, ale ještě vyhřeje spacák. Hustý! Čumím s otevřenou hubou. Troje boty, papuče, pyžamo, zubní kartáček na baterky, žďárák, vařič, tři termosky, dva ešusy, funkční prádlo s dírou na sraní, nějakej respirátor, aby nemusel dýchat studený vzduch a spoustu dalších sraček, co jsem snad v životě neviděl. Jdou na mě mdloby. S uzarděním vyndávám svůj černej hliníkáč rozehřívaje na kamnech sníh, abych měl co pít. Týpek se směje a nabízí mi vařič. Tak to ne kamaráde: já jsem českej vandrák a dokážu se na vandru obejít i bez vařiče! Asi ho přepadá nostalgie, lébrž jde také rozehřívat sníh na kamnech. Říká, že to taky takhle za mlada dělali a bylo to krásný. Ale po 40 minutách marného boje to vzdává a radši zapíná vařič. Do takto vzniklé vody hází pilulku na vyčištění a pak další pilulku na vyčištění toho sajratu, co tam udělala ta první pilulka...

Říkám mu, že se taky chystám do Sälenu, ale až přejdu tohle. Ukazuje na mé děravé prochcané běžkové boty a říká, že to není dobrej nápad. Tam bude zapotřebí pořádné „haj pík“ vybavení. Možná by ses strejdo divil, ale třeba si to se svým malým báglem, propáleným spacákem bez karimatky, teplákovkou s kšandama, větrovkou od ťongů a deseti buřtama, užiju líp než ty...

Ráno sice vstávám o hodinu později než Holanďan, ale vyrážím minimálně o hodinu dřív, protože ten si ještě vaří 10 litrů čaje (jak říkal večer: „Dehydratace v horách je prevít, musíš furt pít!“ a to ještě neví, že já piju jen ráno a večer), pak si obléká 30 vrstev moirovýho prádla až vypadá jak s bulletinu Hudy sportu. A pak už radši jdu, takže nevím. Počasí krásný, slunečný, ale teda zima jako sviňa – člověk si nemůže ani na chvíli sednout, odpočnout, lébrž mu po pár minutách začnou nehorázně promrzat všechny končetiny a výčnělky. Voda k pití je pořád zmrzlá. Švédové, které občas dnes potkám mají většinou hlavu zabalenou do nějakého hadru a dýchají přes respirátor. Vypadám asi jako exot.

Po chvíli musím jít srát a začínám tušit, že bude mise vpravdě náročná. Naštěstí jsem to vydržel až k malému přístřešku s latrínou. Akorát, že dveře latríny jsou tak zasypané sněhem, že vůbec nejdou otevřít. No nic popojedu kousek dál a pustím to na holo. Sundávám lyže a propadám se až po prsa. Nemůžu udělat pořádný krok. Tak takhle to nepůjde. Nandám si lyže a budu se muset vysrat na nich. Musím najít nějakou rozumnou polohu a sundat prakticky všechno oblečení, kvůli kšandám, co nosím. Pak si tedy pomalu přičupávám, zádáma se opírám o úplně zmrzlý strom a pomalu tlačím. Když v tom mi ujely běžky a já se pěkně po zadu poroučel do nadýchaného prašanu. Přímo na holou prdel. Vůbec se nemůžu vyhrabat ven. Bodejť ne, s gatěma na půl žerdi a s hovnem na krajíčku. Než jsem se posbíral zpět na nohy, tak jsem se skoro posral. A taky skoro zmrznul. A kolik kurev zase vyletělo ven a toho řevu. Ani prdel jsem si nemohl pořádně vytřít, jak mi vymrzly prsty. Myslel jsem, že chcípnu. Sníh mám úplně všude. Fakt brutus.

Další dny to jde postupně stejně, dost monotónně. A pomalu, protože stopa je vyjetá na nové vázání a já mám staré, které mi drhne za hrany. Po dvou dnech začíná padat sníh. Padá hodně a furt. Tři dny v kuse, takže je všechno kolem zapadaný. Včetně stopy, ve které se teď morduju po kolena ve sněhu. Navíc to není značený, takže mám problémy, abych se neztratil. Nakonec se vracím po silnici, která je sice také zasypaná, ale před chvílí projetá pluhem. Silničáři zde nesypou, jenom protahují, takže můžu i na lyžích. Takhle podobně (kus po silnici a kus v prašanu) se vracím zpět do Mory. Pak do Stockholmu (dokonce kvůli kalamitě nejezdí vlaky). Tady ještě musím přečkat noc (v nočních spojích a zbytek v mekáči u jednoho číze, jako správná česká socka) a brzo ráno zpátky do Prahy.

Zase jeden obyčejnej výlet. Za rok jedu zas!

Vykopání přání

7.-9.1.2011

No nic nového se vlastně nestalo, navíc je to porád stejné. Přečti si článek z loňska a budeš vědět, co se dálo i letos. Jen Špagi se tentokrát nevyndal. Jeho role jsem se ujal sám.

Jak jsem potkal Morbida

Článek je psaný nevhodným vulgárním jazykem, místy je také poměrně nechutný. Kliknutím níže na odkaz potvrzuji, že je mi víc jak 21 let a že jej opravdu chci číst!

Bosenské pastorále

2.-10.7.2010

Rýsovat se začalo již ve čtvrtek, kdy mi šéfóvá zavolala, abych si vzal příští týden tři dny dovču, protože mě nikde nepotřebuje. Celkem to i s těmi svátky dělalo devět dní a to už se dá něco podniknout, no ni? V pátek, hned, jak jsem přijel domů, jsem začal studovat internet, vlaky, hory a lesy, kam by se dalo dobře vyrazit na týden. Jasně, Slovensko je na takovýdle akce dycky nejlepší, ale lidí jak sraček. Nakonec z toho vyšla vítězně malá nenápadná zemička: Bosna a Hercegovina!!!

Rychle balím a valím si koupit lupen do Sarajeva. Na hlavním nádru je lidí jak sraček, takže popojíždím na Chechták (Smíchov). Chlap v pokladně nějak nechápe, chvíli říká, že do Sarajeva to prodat nejde, protože potřebuju nějaký lehátko nebo co a nemám na něj rezervaci. Na lehátko ti sere pejsek i s kočičkou, já spím v uličce, jasný? Nakonec jsme se dohodli a lístek mi prodává tak, jak jsem chtěl.

Vlak jede až o půlnoci, takže sháním někoho, kdo by se mnou šel na nějaký pivko. Kozik nemůže, protože jede někam na kola a Mina má propálenou vanu z vodky, takže taky nemůže. Nakonec jde fotr Hans. Velice slušně jsme se vyndali v rakovnické hospůdce. Vyndali jsme se tak slušně, že mi nakonec ten vlak ujel. Navíc ani nejsem schopnej trefit na hlavní nádraží. Sedím na Masaryčce jak kolík a sliním. Ve čtyři ráno si sedám na osobák do Kolína. Průvodčí je ze mě úplně na hadry. Diví se, že mám lístek do Sarajeva a jedu osobákem. Ale je hodnej, směje se mi a v Kolíně mě budí a posílá na vlak do Bělehradu. V Budapesti musím přesednout a dost složitě se dostávám do posledního maďarského městečka – Magyárbóli. Rychlík do Sarajeva jezdí jenom jeden denně, takže valím osobákama. Průvodčí v lokálce se taky směje. Asi neví, kde je Sarajevo.

V Magyárbóli musím přespat, protože už nic nejede. Bohužel začíná ukrutná bouřka a všude kolem je miliarda komárů. Maďarský komáři jsou o dost menší než naši, takže se jich do metru krychlového vejde mnohem víc. Navíc jsou nesmrtelní, musí mít v těle nějakou silikonovou výstuž. Jsou jako zombí, ty se dají zabít taky jedině krumpáčem do ucha. Těmhle zase musíš dát přesnou a tvrdou ránu na solár. Přímo polštářkem u dlaně, všechno ostatní přežijou. Na noc beru za vděk prvním letošním squotem-rozpadlou barabiznou bývalé vážní vrátnice. Je tady takový vedro, že nemůžu ani vlézt do spacáku, takže komáři mají pré. Byla to fakt jedna z nejhorších nocí v mém životě. Ani v Pobaltí nejsou komáři takový svině!

Ráno se pak dalšíma osobáčkama a jedním rychlíkem dostávám až do Sarajeva. Hledám tu funkční bankomat, abych tu nemusel spát a mohl popojet někam k horám. Nakonec se povedlo a tak spím v Konjici v rozstřelené barabizně plné vonícího sena.

Zrána vyrážím do hor. Ale není to tak jednoduché. Nemám žádnou mapu ani informace, prostě nic, vyrazil jsem jen tak na blind. Navíc jsou tu prý ještě pořád miny z války. Takže jdu snad ještě dvacet kilometrů po asfaltce. Vždycky, když odbočuje nějaká polňačka, jdu ji vyzkoušet, ale pokaždé končí třeba po třech kilometrech u nějaké zbořeniny. Navíc je tady všude kolem zmijí jak nasráno a já tu chodím v kraťasích a nemám nic dlouhýho na převlečení. Nakonec jsem došel až do Boračka jezera, vykoupal se a odtud už taky konečně vede cesta do hor. Bohužel další z věcí, co jsem si neuvědomil, je nedostatek vody. A to jako že kritickej nedostatek, v těhle krasovejch pohoří neteče ani potůček, nikde ani kapka a navíc je tu snad padesát stupňů vedra. Sluníčko mi pere přímo na lebku, až mi z toho měkne mozek. Skoro dva dny jsem bez vody, a jsem fakt skoro na chcípnutí, až pak odpoledne jsem našel u jedné zbořeniny studnu. Ale bez rumpálu, takže není, jak se tam dostat. Naštěstí mám prádelní šňůru na přístřešek, takže různými složitými úvazy s lahví a kamenem se mi podaří něco nabrat a přežiji další den.

V horách jsem byl nakonec jenom dva dny a pak už musím zpět, neboť dovolená se povážlivě krátí. Ale nevidíme se naposledy, drahá Bosno, přirostla‘s mi k srdci.

Nakonec jsem ještě musel přespat v Sarajevu, což jsem fakt nechtěl. U televizní věže ve škarpě, pěkně jsem na závěr zmoknul a byly tu krysy křížený s bobrem-půl metrový tělo a placatej ocas- , takovej humus jsem ještě neviděl.

Jak jsem jel nákladem

25.6.2010

Už dlouho se nic pořádného nedálo. A když už se něco dálo, tak jsem byl takříkajíc mimo. Jako třeba na hostivařském večírku, kdy jsem probudil asi ve tři ráno v nějakém křoví s poblitejma zádama a dalších pět hodin jsem jezdil po Praze sockou sem a tam, nevěda, kde vystoupit, abych se konečně dostal domů.Ale teď konečně se něco stalo a dokonce si to i pamatuju...

Zrovna se hrálo MS ve fotbale a co čert nechtěl, právě Slováci s Itálií. Navíc Slováci měli navrch, Italy porazili, postoupili do osmifinále a pivo tam bylo set sakramentsky dobrý. Takže jsem se tam dost vyndal a ujel mi poslední vlak. Takže jsem tak bloumal po nádraží v Českých Budějovicích a přemýšlel, co podniknu, když tu jsem našel luxusní náklad se spedicí až do Nymburka. I vzpomenuvši si na staré dobré časy drsných studentských let, vylezl jsem nahoru na vagony plné dříví a značně posilněn krumlovskou 13° tam záhy usnul...

Vzbudil jsem se až když se dal vlak do pohybu. Paráda, krásnej pocit, prostě euforie. Akorát jsem musel projet kolem hlídkové věže a na otevřeném vagónu po okraj plném dříví se prostě schovat nejde. Hodil jsem si tedy na hlavu aspoň ručník, kterej jsem stihl vytáhnout s báglu a předstíral, že tam nejsem. Ale to by musel být hlídač úplně slepej a ke všemu i blbej, aby mě nevyděl. Nakonec jsem ale projel a vlak nebrzdí ani nezastavuje, tak snad to bude dobrý.

No tak asi nebude. Po deseti kilometrech svítí na semaforu žlutá a v Hluboké zastavujeme. Bohužel mým vagónem přímo před výpravčím, takže ani nemůžu vzít kramle. Volím tedy taktiku pštros a na hlavu si opět dávám ručník. Výpravčí na mě volá, ale já se neozývám, třeba nabyde dojmu, že jsem někde vypadl a pošle vlak dál. Jenže asi za minutu jsou tu benga a z řečí mi dochází, že se bude celej vlak prohledávat, tak to už nemá cenu zapírat. Začínám se soukat ven, ale benga mě prosí, abych nikam nelezl, protože jinak mě jistojistě zabije proud. Přesvědčují mě jako bych byl sebevrah. Nakonec přijíždí nějací technici a vypojují elektriku, takže můžu slézt a zblízka si prohlédnout zlivskou služebnu. Po cestě policajtům vyprávím různé historky ze svých cest náklady a pak i historky z Ruska a je dobrá nálada. Na služebně musím dýchnout a kdyby to bylo víc než jedna promile, tak bych musel na záchytku, protože opilce prý nemůžou vyslýchat. Nakonec jsem fouknul 1,07, ale nějak jsme to zpytlíkovali a nakonec mě ještě odvážejí zpět na nádraží a bez pokuty, protože jsem měl platný lístek a nemůžu přece za to, že mi ujel vlak.

Ale nemusíš se bát. Ani tohle fiasko mě neodradilo. Náklad bude zas. A bude romantika. Až se ti po tvářích budou koulet slzy jako hrachy...

Memoriál Jeníka Jirase

8.5.2010

Hola hej, na Memoriál pospíchej!

Tak letos se memoriál skoro ani nejel, furt nikdo nemohl, dlouho jsme domlouvali termín, až se to nakonec povedlo. A tak nakonec 8.5. stojíme v plné lyžařské polní na Václaváku. A navíc ve velmi silné sestavě: Sysel, Kanička, Mokrouš a já. Pravda Sysel nám dělá trošku ostudu, neboť ani nemá na pořádné hůlky a dlažební kostky Václaváku bude brázdit pomocí klacku od lísky. A Kanička je zase převlečenej za Zrzku, co nemá žádný kozy. No, radši to nebudeme moc rozebírat a rovnou se po hlavě vrhneme do letošního zápolení: ostrým tempem vyrážíme rovnou do Mek drajvu, lébrž mi pěkně kručí v břiše. Servismeny nám letos dělají Denisa a Radka a nutno podotknout, že svou práci provedli skvěle. Lyže se nelepí ani nedrhnou, dokonce i obtížný úsek přes tramvajové těleso jsme zvládli s jistou dávkou nonšalantnosti. Později se k nám připojil dokonce i pastor Gobers se svou přítelkyní (nebo nějakou ovečkou, těžko říct). Je na něm vidět, jak ho svrbí ruce a nohy. Přeci jen v kostele si asi tolik srandy neužije. I když při zpovědích... Kdo ví? Půjčuje si tedy alespoň svetr, aby se trochu zapařil a užil si tu slavnostní atmosféru. Ale zpět k našemu rozvernému konvoji, který po přejezdu Vodičkovy ulice uhání jako šíp k Muzeu. A protože máme letos skvěle připravené lyže, zkoušíme schody k Muzeu vystromečkovat, ale moc nám to nejde. Mokrouš se dokonce rozjíždí z ípáku a snaží se je zdolat bruslením, ale taky nic. No nakonec už zbývá jen tradiční veselý sjezd dolů k magistrále ani tentokráte se to neobešlo bez drobných strkanic, šarvátek a kolizí. Přemýšlíme, co dál a vítězí návrh, projet lucernou, což už jsme zkoušeli kdysi před lety, ale vyhodil nás drsný bodyguard, když jsme se všichni roztřískali na točitých schodech. Letos nás vyhání už po 30 metrech. Ani se moc nedivím, ty rejhy, co tam po nás zůstaly, jsou totiž fakt hustý.

Posázavská 100

17.-19.4.2010

Ona nakonec byla i posázavská stovečka. Jen účast byla jaksi mizivá. Jediným účastníkem a hrdinou byl tentokrát Mokrouš, který došel až do Světlé. Gratulujeme a příště už nás snad půjde víc.

Krkonoše

10.3.2010

Tentokrát se nic nestalo. Krásnej jednodenní výlet na běžkách, nádherný počasí a v Harrachově luxusní domácí pivo František.

Veľká Fatra

2.-5.3.2010

Zase po dlouhé době jsem se rozhodl navštívit Veľkou Fatru. Byl to spíž Kynžálův nápad, ale ten se mnou nakonec vůbec nejel, neboť má spoustu práce s přípravou cesty do Japonska. Nejede se mnou ani nikdo jiný, vyrážím tedy sám. Vstříc divoké přírodě a drsným dobrodružstvím. Jsem už také poněkud starší, takže dávám přednost, před mačkáním se v kupé s opilými Poláky, Ukrajinci a užvaněnými Ostraváky, jízdě lehátkovým vagónem, což nakonec vyjde dokonce i levněji než obyčejná jízdenka.

Problém začíná už na nádraží, kde, obtěžkán řízky a svými předpotopními běžkami značky Rasant 678, (o kterých Kynžál tvrdí, že jsou původně skokanské), pobíhám po nástupišti jak prasklá neštovice hledaje svůj vagón 364. Ten tu ovšem není. Jsou tu vagóny 370, 369, 368, 367 a 366, ale ten můj prostě ne. Jako v Rusku. Průvodčí mě chlácholí, prý teprve přijede z Plzně. Naštěstí měl pravdu.

Další drobné komplikace nastávají v kupé, kam se nemůžu s běžkami a batohem vůbec vejít. Jedu lehátkovým poprvé a ani nevím, jak to lehátko vůbec rozbalit. Pak zase nevím, jak se mám dostat nahoru do třetího patra, nevím, kam mám dát věci. Průvodčí chvíli kouká, jak se snažím vyškrábat se na své místo a pak ukazuje na schůdky. Myslí si, že jsem vemeno. Neumím je používat, jsem opravdu vemeno. Batohem a běžkami kosím vše kolem. Jsem nejvemenovatější vemeno všech vemen. Všichni jsou vzhůru a jedna starší paní mi všechno ukazuje a dokonce i mé 215 cm dlouhé běžky se nám podařilo uložit. Pravda napříč celým kupé, ale jsou tam!

Z Ružomberoku mě čeká velké převýšení a krutý výšlap. Vyrážím tedy bez dlouhého otálení na cestu. Vše je v pohodě, až výstup na Tlstú Horu – to je křeček (tj. křeč, humáč, ekl, brutus). Na úzké pěšince nemůžu pořádně stromečkovat. Sundávám proto lyže a hned se propadám po kolena do sněhu. Ale nedá se nic dělat, musím se tam dohrabat. Nebudu to dramatizovat, z huby mi sice vyletělo hodně kurev, sviní ba i luder, ale nakonec jsem se nahoru vydrápal – pěkně vyřízený. Po pěti hodinách, i když na rozcestníku dole bylo 2,5 hodiny. Nahoře se hned nekompromisně ztrácím, žádné stopy, žádná cesta. Snažím se tedy alespoň držet na hřebeni. Asi za hodinu přijíždím k docela husté skále. Podle mapy bych měl jet hodně dolu a objet ji zprava. Jenže to by ani Humr nebyl Humrem, aby nevymyslel nějakou píčovinu, že jo. Shrbil jsem se jako Alberto Tomba, odrazil se a pustil to rovnou dolů mezi skály. Po 50 metrech už vidím jakej jsem debil. Tohle se nedá sjet. Ani sejít. Možná tak slanit. Ale jak teď zastavit? Jako vždy: více méně řízeným pádem. Křřřup. Prásk. Kotrmelec. Vymrd rovnou do hlavy. Pomalu se sbírám a sčítám škody: ruka naražená jako sviň, prdel zbrunátněla nárazem do vápencového bloku a šiška se mi ještě točí. Jenže to bohužel není všechno: vázaní je v prdeli a to je dost špatný. Dva šrouby jsem vytrhl úplně a třetí drží tak na čestný slovo. A jak jsem zjistil později, tak i mobil je úplně na sračku. Olé, a to se vyplatí!!! A teď se ještě musím vrátit zpátky nahoru a najít jinou, schůdnější cestu, což mi zabralo skorem hodinu. Jsem prostě pravemeno.

Nakonec jsem se už bez dalších vážnějších komplikací, ale hodně unavený, dostal až do Šiprúňského sedla, kde by měla být Koliba u Maťa. Ale ona tu NENÍ!!! Zbyl tam z ní jen polorozpadlej děravej nechutnej dřevník. Tak to je blbý. Hledám ještě v mapě, jestli tu poblíž není něco, ale samozřejmě, že ne. Ještě se pro jistotu jedu podívat nahoru na Šiprúň, kde by měla být nějaká chata. Třeba by tam mohla být otevřená půdička se senem. Přirozeně je tam hovno a ne žádná chata. Mezitím, co jsem byl nahoře přijeli nějací čtyři zasranci a zabrali ten rozpadlej dřevník. Tak to bych blil, opravdu. Akorát se tam vešli sami, já už bych psal skoro venku, a tak sbírám ještě poslední zbytky sil a vracím se dolů. Za chvíli už je tma jako v prdeli, takže jsem se několikrát velmi kvalitně vykotil. Kus před Vtáčnikem jsem se hodně dobře rozjel a poslal to kotrmelcem do pangejtu, čímž jsem nejen pobavil okolní veverky, ale zároveň si demontoval i poslední šroub držící vázání pohromadě s lyží. Teď tu ležím na břiše, palici přiraženou do hlubokého prašanu těžkým batohem, na botě vázání a lyže s tichým šustotem pokračuje dál k Ružomberoku. Volám na ní jak blázen, ale nic – má mě u prdele a valí dál. Sviňa pobóchaná! Daleko naštěstí nedojela. Dál už ale musím pěšky. Sešel jsem až do Malina a tam se uložil pod košatou solitéru. Na alumatku, na sníh. Tak mám další čin, i když bych ho radši přenechal Mokroušovi… Jsem utahanej jako kotě, takže lehnu a spím.

V noci je docela hustá kláda, s čímž jdou ruku v ruce ranní problémy. Ty, kdos občas sám v zimě vyjedeš, je znáš a jenom kýveš hlavou. Zabalit voslintanej vymrzlej spacák do batohu, při čemž ti prsty zmodrají a zkřiví se do groteskních tvarů. Zmrzlé rukavice, zmrzlá voda a zmzlej sopl u nosu. Tohle jsem naštěstí eliminoval tím, že jsem to všechno narval do spacáku. Co jsem tam ovšem nedal byly boty. A to byla chyba, velká chyba, neboť se do nich teď za Boha nemůžu dostat. Dýchám do nich, hladím je, šeptám jim sladká slůvka, slibuji, vyhrožuji, ale nic. Levou jsem nakonec nandal, ale pravou prostě ne. Ne a ne a ne a ne. Obouvám si tedy čínské plátěnky, ten kousek už to v nich nějak vydržím. Asi dvě stě metrů od mé solitéry stál poměrně luxusní přístřešek. Holt, když se daří, tak se daří. Připočítávám si do své sbírky další výlet, který skončil velkým fiaskem. Holt asi stárnu a měknu…

Hostivař vs. Benátky nad Jizerou

27.2.2010

Tentokrát náš ambiciózní celek zavítal na horkou mladoboleslavskou půdu, kde nás hostí tým Benátek. Pravda, není nás moc, dokonce se dlouho obáváme, zda vůbec budeme hrát v plném počtu nebo 45 minut v oslabení. Nakonec se ale Forestovi podařilo sehnat rukavice a můžeme tedy nastoupit v pěti mužích do pole a jedním brankářem do brány. A cítím, že to dnes vyjde, protože nás soupeř podcenil, všichni se nám smějí, gólman dokonce i kroutí nevěřícně hlavou a rozhodčí si smíchy usmrkl. To vám nedarujeme.

Hned na začátku plníme dobře taktické pokyny a čekáme ve svém obranném pásmu na brejk. Dokonale jsme soupeře ukolébali, hraje si s míčkem a my se pohybujeme po pásmu jak vystřelený hopík, potom jako pomalu vystřelený hopík, pak jako nemocný hopík a nakonec se nepohybujeme vůbec a čekáme až nás soupeř trefí. Benátky zase myslí, že hrají vybíjenou a pořád se snaží vybít našeho gólmana. Trefují jej opravdu často. Takže jsme nakonec benáteckým sami museli ukázat, co na našeho gólmana platí. To jsem totiž nechytatelně tečoval střelu od modré přímo do naší svatyně. Plácáme si jako bychom sami vedli, neboť nikdo z nás nepočítal, že udržíme čisté konto tak dlouho-celých 173 sekund.

Střídačka zví prázdnotou, a tak si alespoň střídáme posty. Benátečtí hrají asi tak na 7,5 %, ale i tak nás v klidu přehrávají. V desáté minutě se naše již tak řídké počty ještě zřidkujují, když si jde na trestnou lavici odpočinout Chajda za našeho gólmana. To už prohráváme 4:0 a většina našich hráčů má jazyk až na vestě. Domácí nás nenechali dlouho se trápit ve čtyřech a přesilovou hru využívají po 16 vteřinách.

Ve druhé třetině jsme ovšem na soupeře vlétli ve velkém stylu a inkasovali hned z prvních dvou střel. Další dvě pak zastavily tyče. Ovšem po chvíli se i nám naskýtá možnost zahrát si přesilovku. Domácí se bohužel sami ujímají hokejbalového touše a celé dvě minuty nám jej vůbec nepůjčují. Což je vlastně správné, vždyť oni jsou domácí a jejich je míček, měli jsme si přivést vlastní a hrát si s ním. Lítáme tam jak jelita a snažíme se nebít moc směšní, což se nám moc nedaří. Dostáváme další a další góly. Naše další chvíle přišla těsně před přestávkou, kdy se touš po ose Günzl-tyčka-Günzl-břevno a Günzl (kdo to nechápe, tak Günzl je náš gólman, který třikrát chytil loženku) dostává ke mně, kterýtož ho posílám prudkým centrem před bránu. Hlavičkou odvrátil domácí obránce, a tak posílám centr další tentokrát již mnohem prudší. Bohužel se Kery k hlavičce nedostal. Centr byl tak prudký, že skončil až v Kosmonosech na sídlištním balkóně. To je dobře, když nám ho ty svině nechtěj pučit, ať si ani oni nepinknou-plácáme si (nedivte se, gólů moc nedáváme, takže k tomu využíváme jiných příležitostí)

V intermezzech, kdy lovíme hokejbalový puk z brány (někdy už ani na to nemáme sílu) přemýšlím o druhé pražské soutěži, kterou by pro nás mohli na svazu založit. Po patnáctém gólu zvažuji už i třetí pražskou. Plivu krev z plic a proklínám všechno živé. Vláďa vypadá furt svěže a domácí fanoušci bujaře oslavují každý gól svého týmu. Nakonec jsme jich dostali osmnáct-plácáme si, vždyť je to lepší než dostat dvacku. Zase jsme rozdávali spoustu hokejbalové radosti. I po dnešním kole se tak krčíme na chvostu tabulky a troufám si tvrdit, že se už těžko najde tým takových kvalit, aby nás odtud dokázal sesadit.

Hostivař vs. Ďáblové Praha

27.2.2010

Dnes nastupujeme v ďáblově aréně proti samotným ďáblům. Ovšem domácím mužstvem jsme tentokrát my. Po dlouhé zimní přestávce chceme dokázat, že kouska toho hokejbalového umu nám Pánbíček taky nadělil a že se nacházíme v elitní druhé oblastní soutěži právem. Naši sestavu navíc vyztužují áčkaří Brož, Kalač, Bošák a Kubišta. Žel není nám to nic platné, neboť domácí, v dnešním zápase hosté, nás ostřelují jak u Slavkova a pranic nemají pochopení pro naše mírumilovné pobíhání a modlení. Motlitby nicméně nepomáhají: už po dvou minutách putuje na trestnou lavici Chajda a ďáblové jeho faul trestají. Za brankou mě totiž neposlechly nové tenisky a poroučel jsem se na asfalt. A než jsem své kilogramy opět poskládal na nohy, už se míček třepetá v síti. Na tuto povedenou akci soupeře reagujeme briskně ještě povedenějším vyloučením a opět se bráníme přesilovce soupeře. Tentokrát jsme byli úspěšnější, protože mě trenér už do oslabení neposlal. Ale bohužel na dostřel soupeřovy branky se i nadále dostáváme jen sporadicky a s vypětím všech sil a nejtěsnější výsledek držíme zatím jen díky dnes vynikajícímu Štěpánovi v brance. To ostatně dokazuje i poměr střel 3:12 v náš neprospěch. A to mám dojem, že všechny ty střely vyslal dnes agilní Chajda. V šatně se sice mluví o slušném výsledku i dobré hře, ale ve skutečnosti je to dost velká bída. Vůbec jsme se nedostali na dostřel.

Ve druhé části už se to přeci jen trochu zlepšilo a konečně jsme si připsali také nějaké střelecké pokusy. Bohužel gólman soupeře se jim asi jen směje, některé k němu vůbec nedoletěly. Také červenou čáru překračujeme častěji než před přestávkou (no, ono to spíž asi bylo dáno tím, že jsme teď měli za červenou čárou střídačku). Góly však po hříchu střílí opět jen náš sok. A ani se s tím moc nenadře. Nejdříve prochází celou naší třetinou Suchan a pak se s podobným kouskem vytasil i Klempíř. Naši hráči jen nechápavě kroutí hlavou a otevřenými ústy mávají hokejkami ve směru odkud oba soupeři vyběhli. Mezi tyto rychlé góly se vměstnal ještě jeden rychlejší-přesilovkový a rázem je stav 4:0. Pro koho, to snad ani nemusím zmiňovat.

V kabině se tentokrát nechválí, ale spíše se mluví, jak je u nás dobrým a častým mravem, o tom, jak dohrát se ctí, jak neudělat moc velkou ostudu a jak neodejít s debaklem. Jen Ivo, neznalý poměrů, mluví o obratu. S tím jdeme na hřiště. No, není o čem moc mluvit, zázrak se nekonal a po další mé hloupé chybě soupeř uzavřel účet utkání na 5:0 a není co řešit. Prohráli jsme s dalším hratelným soupeřem a to jsme se ani nedostali do žádné šance. Je třeba bojovat víc…

Jizerky

20.2.2010

Jako vždy, když jedu do Jizerek, vyrážím i tentokrát vlakem už kolem páté hodiny ranní, abych si to lyžování pěkně užil. Tentokrát s sebou beru i švicino pejska – teda abych byl akurátní – fenku.

Vystupujeme v Harrachově a směřujeme na polskou stranu Jizerskýh hor. Krásnou a klidnou cestou, kde skoro nikdo nechodí, až do Orle. Přes Halu Izerskou a Polanu Izerskou až na Luźec. Odtud už vede jenom dost špatná stopa, což se ovšem záhy mění. Protože naproti mně prochází rodinka polských řep, který i tuhle špatnou stopu rozšlapali tak, že se na ní vůbec nedá jet. Rozmrvili taky široké okolí, pitomci polský.

Výstup na Stog Izerski není sice moc prudký, ale technicky velmi náročný, protože tady rostou nějaký mini kleče, křovíčka a borůvčí, do kterýho se člověk propadá po kolena i s běžkama na nohách. Takže jsem víc na zemi než na lyžích. Po chvíli nemůžu najít psa, jdu proto zpátky po stopách, až zjistím, že spadl do díry, kterou jsem tam před tím vymlel a nemůže se chudák dostat ven. Snažím se mu pomoci, ale je to boj s větrnými mlýny. Za chvíli se poroučím za psem i já. Zapadl jsem tam až po prdel a běžka se mi zamotala do nějakýho chroští. Musím sundat lyže, abych se vyhrabal ven. Prostě brutus (okres Sarajevo).

Výstup na Smrk už je v pohodičce, ale jak z něj sjet dolů, he? Sestup na české straně si totiž nic nezadá třeba s Krkonošskými obry. Nechápu, jak nás sem Lajsna mohl vytáhnout, když nám tehdy bylo kolem deseti let. Lajsna je prostě blázen.

S touto myšlenkou se rozjíždím dolů. Je to fakt peklo. Při pokusu o dobrždění jsem se dostal až do čerstvé výsadby smrku pichlavého, který je bohužel nasázen s dost hustým sponem. Zjednodušeně: v takové rychlosti není možné se vyhnout všem stromům. Dva jsem jenom očesal, ale do třetího jsem to napral čelně. Vytrhal jsem si jehličí, co se mi po cestě zapíchalo do různých částí těla a vyrážím dál. Cesta začíná vést potokem, na kterém jsou přehrážky. Tři jsem sjel, ale před čtvrtou už mám takovou rychlost, že sníh, co odletuje od lyží, se mění na písek. Byla to slušná a vysoká přehrážka – odrazil jsem se a vznesl se do vzduchu. Už v této první fázi letu je zcela zřejmé, že zpět do koryta potoka se již nevrátím. Po chvíli je také jasné, že se navrátím ani zpět na skluznice lyží, poněvadž se začínám podivně přetáčet. Nakonec jsem dopadl do čerstvého prašanu přímo na držku. Chvíli jak krtek ryju rypákem v zemi, ale se přeci jen energie srovnávají a já zastavuji. Dívám se za sebe: v rygolu, co jsem tu vyryl držkou, by klidně mohlo jezdit metro. Běžky radši sundavám...

Sjezd do Nového Města pod Smrkem už byl o dost příjemnější. Tady mi ujel vlak těsně před nosem, ale fakt těsně, skoro jsem ho chytil za nárazník. Co se dá dělat – jdu tedy do hospody. Výbornej Vratislav dvanáctka a zelená za 15 jsou mi slušnou náplastí. Tak slušnou, že jsem nechal ujet i další vlak a poslední stíhám tak tak. Ve vlaku do mě ještě prudí tři čtrnáctiletý cikánky. Ta jedna (má asi devadesát kilo) by prej chtěla dýcháni z úst do díry. Hele tak to asi fakt ne. To je skoro stejnej ekl, jako vykousávat Jirasovi kaštany.

Další křeče nastávají v Liberci. Jako by nestačilo, že jsem vykropenej jak asfaltka a nemůžu najít psa, ještě ke všemu nejezdí vlaky na Turnov. Prej kvůli nějaké nehodě na přejezdu v Rádle. Autobusy moc nejezdí a všude je tu zmatek jak sviň. Náš náhradní autobus naštěstí přijíždí včas, což je dobře, protože v Turnově mám přípoj na poslední vlak do Prahy. Všichni se už nasáčkovali dovnitř, já čekám ještě venku, protože vyndanej, s běžkama a ještě ze psem se tam nebudu dostávat úplně snadno. V tom přibíhá chlapík a hlásí, že náš vlak stojí na druhém perónu a má za minutu odjezd. Autobusem se prý nejede. Propuká zmatek a panika. Někteří lidé zůstávají v buse, jiní sprintují na nástupiště. Já tu stojím jak péro z gauče a snažím se zapnout mozek. Bohužel, snad zítra. Vyrážím tedy bezhlavě s davem. Nádražák tu samozřejmě není žádný, abychom se mohli zeptat. Má to jet z nástupiště 2a, jenže liberecký nádraží je tak debilní, že se tu nikdo nevyzná. Šipka nalevo ukazuje nástupiště 2L a šipka napravo nástupiště 2P, ale nástupiště 2a je někde úplně jinde, asi v Jablonci. Půl lidí míří na pravo a půl lidí nalevo, já ovšem, posilněn vratislavskou dvanáctkou a se stále vypnutým mozkem, doprostřed, přímo do barokního sloupu. Byla to slušná rána i ten pes kroutí hlavou a ťuká si na čelo. Nakonec jsem byl ale nástupišti 2a nejblíž. Bylo přímým směrem!

Chaos na nádraží ještě trvá dost dlouho a tak vyjíždíme se slušnou padesátiminutovou sekerou. Přípoj v Turnově naštěstí čeká, takže se domů dostanu ještě dnes. Sice až v jednu v noci, ale jak říká: pozdě, ale přece...

Ski Adventure

12.-14.2.2010

aneb Jak jsme se umístnili

Letošní závod měl dvě části. sobotní závod jednotlivců, kde jsme se s Kynžálem umístili ve své kategorii velmi dobře: a to já na prvním a Kynžál na druhém místě od konce. Takže na nedělní závod dvojic jsme byli motivovaní víc než dobře. Úkol číslo jedna bylo zlepšit své loňské bodové maximum (skončili jsme poslední s celkovým skóre minus 100 bodů nebo tak nějak) a pokud možno neskončit tentokrát poslední. Nebudu vás napínat. Poslední jsme tentokrát vůbec nebyli a dokonce jsme měli spoustu kladných bodů. laťku jsme tentokrát nasadili vysoko.

P.S. Za zmínku ještě stojí, že jsem v tělocvičně tak chrápal, až mě musel jít nějekej blb vzbudit. Prej abych se otočil na bok, pitomec jeden

Jizerky

6.-8.2.2010

Pohodovej vílet

Davle

29.-31.1.2010

Tak tohle taky nebyla špatná akce. Fotbálek na ledě, sud Braníka a přeskok přes kozu. Zase si toho moc nepamatuju, důvodem budiž asi vynikající braník. Přesto mi v paměti utkvěla jedna věc: Vlaďka mi zakázala dát si v Davli pivo a to s ní ani nechodím!

Borkovany

22.-24.1.2010

Co na to asi tak říct, když si nic nepamatuju. Byla to prostě vyndavaná. Ještě v pondělí v práci, když mi dali fouknout jsem dal půl druhý promile. Olé. A to se vyplatí!!!

Vykopání přání

8.-10.1.2010

Tak jako vždy. První letošní víkend je zasvěcen dlouholeté akci – Vykopání přání. A jak je poslední dobou zvykem, předpověď počasí jde zase trochu do křeče. Vloni bylo snad 70 klacků pod nulou a letos má zase napadnout tuna sněhu. A předpověď se tentokrát nemýlila a už v pátek večer se sype sněhu a sněhu…

Mokrouš a Sysel vyrazili už o dvě hodiny dřív a čekají na nás nahoře. Já, Špagi, Majka a Andrea vyrážíme kolem šesté.

V Nesvačilech, kde máme vystupovat se naneštěstí zasekly dveře, takže pokračujeme dál a vystupujeme až na další zastávce, což bylo pro vývoj naší výpravy osudové. Nejen, že se cesta prodloužila asi o tři kilometry, ale ještě se nám pod nohy připletla hospoda. Nebylo zbytí, musíme dovnitř. No, nechci přehánět, ale každej jsme tam jedno pětipivo udělali. A k tomu jsme ještě kvalitně zaplachtili na vlnách odvahy a dobrodružství s božkovským rumem. Takto posilněn vybírám cestu přímo napříč zoraným polem. Po několika brutálních pádech a Špagátově vyraženém dechu, radši volíme další cestu po silnici. Špagimu to stejně nepomáhá a padá i na silnici. Z jedné strany jej podpírá Andrea a z druhé já, ale i tak je těžké jej udržet na nohou. Občas stejně spadne a většinou vezme i někoho z nás. Špagát je prostě veselá kopa, furt se tedy válíme ve sněhu a strašně se tomu chlámeme. Po chvíli nás naštěstí dohnal Lajna a střídá Andreu v roli podpírače. Nemá to lehké, občas vymetám škarpu i já. Jsem totiž také dost posilněn bramborovou Whisky. Z cesty se tak stává veselá taškařice plná licitací. Pořád totiž musíme Špagátovi vysvětlovat, že už je to jenom kousek a že nahoře už dávno hoří oheň a že tady rozhodně nemůžeme zůstat a kdesi cosi.

Nahoře samozřejmě nic nehoří, protože je taková plískanice, že se to nedá zapálit. Špagi odchází někam spát a my se ještě snažíme rozdělat oheň a trochu se usušit. Oheň se nakonec povedl, ale sušení moc ne, sněží fakt dost hustě.

Noc byla hodně krušná, hlavně pro Špagiho, kterej si vlezl do spacáku jen tak napůl, ale nakonec to přežil. Napadlo asi tak 60 čísel sněhu, je to fakt ekl, ohříváme se u ohně. Po chvíli přichází ještě Kynžál, čímž jsme konečně komlet. Vykopáváme stará přání a píšeme nová. Pak ještě kecáme o Lajsnových dětech, které ale nejsou jeho nebo co. Já jsem to nějak nepochopil a Lajsna dělá strašného machra a nechce nám nic říct. Pak stejně odjíždí domů a my ostatní jdeme vstříc další ledové noci. Po cestě se ještě zdržujeme v hospodě a pak už rovnou do kempu. Odpojují se od nás Kynžál a Andrea. První a lepší kemp je plně obsazený, ale druhý je naštěstí volný a akorát se tam všichni vejdeme. Uvnitř bude spát tentokrát i Mokrouš, což je co říct, protože ten vždycky plní indiánské činy chrabrosti.

No a v neděli už jen domů, do zasněžené a paralyzované Prahy…

Úvod, novinky

Fotečky

Časopis Jemný

Pokec, vzkazy

Zajímavé odkazy

Vandry, akce, hepeningy

Ostatní undatry

Cesty

Rozličné deníky