|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Poprvé za branami Evropy
Úvodník Nebyli jsme zrovna nejstarší na takovouhle cestu, ale rozhodně to bylo o fous lepší než před tím na Ukrajině, tam jsme byli ještě naprostý vemena. Navíc jsem jel s Gobersem, kterého jen tak něco nerozháže. Jeho vlastně nerozháže nikdy nic, což je neskonalá výhoda. Už několikrát jsme se spolu pokoušeli zdolat hřbet Nízkých Tatier a vždy se jednalo o zážitky nevšedního kalibru. Nyní začíná dobrodružství nové a nepoznané. Uzrál čas vyrazit na velkou cestu...
Den prvý Sraz jsme měli už v sedm ráno před planetáriem na Hůrce. Gobers není žádný troškař a zapomněl si doma pas. „Tak to abych si zapsal něco pozitivního do deníčku,“ glosuje svůj kolaps Gobers, otevírá bloček a píše: „Pas smrdí.“ Vrací se pro něj domů a pak už dychtivě vyrážíme na Opatov na východojižní výpadovku. Prvního stopa chytá Gobers snad za pět minut a ujímá se tak v naší stopařské mini soutěži vedení 1:0! Jenže končíme už na odbočce do Budějic, takže mám chuť mu ten bod odebrat. Tam už se nestopuje tak snadno a kysáme tam dobře dvě hodiny. Prsatá roštěnka, co tam mezitím přišla, si jen tak ledabyle nechala sklouznout ramínko a vilně pokynula rukou a už u ní brzdil starej bavorák: „Původně jsem jel jenom do Lhoty pro králíky,“ mektal ztroskotaně řidič slintaje si přitom na nátělník, „ale kdyžtak vás, teda, do toho Řecka hodím.“ My takové štěstí sice nemáme, ale nakonec se nad námi slitovala jedna dodávka a dovezla nás alespoň k devíti křížům, kde se potupně rozsypala. Vyrovnal jsem na 1:1. Je řada Gobersovi, jde se zeptat k benzínce, jestli by nás někdo nevzal do Brna. Důrazné NE nás vrátilo zpět na dálnici a stopujeme radši tradičně. Po chvíli Gobers zvyšuje na 2:1 - chytá málomluvného řidiče až do Brna. Vyhazuje nás na bratislavské výpadovce, ale tady už vidíme, že je zle. Stopaři se táhnou až daleko za obzor. Vybíráme si místo před nimi, ale na naprosto nejdebilnějším místě, na kterém se fakt vůbec nedá zastavit. Nakonec nám nějaký blázni opravdu po čtyřech hodinách zastavili v jednom z pruhů a zablokovali tak půl dálnice (3:1). Dobře jsme si pokecali a dostali několik cenných rad. Dozvěděli jsme se, že v Rumunsku řádí sněť sleziny. Vyhodili nás až v noci kus za Bratislavou. Široko daleko je to tady placka a samý pole, takže spíme přímo ve škarpě u silnice. Aspoň zítra nebudeme muset chodit někam daleko.
Den druhý Vstali jsme kolem osmé, pojedli, zabalili a vyrazili na silnici. Asi za dvě hoďky stopnul Gobers (4:1) fiata s bodrým řidičem. Veze nás jenom dvacet kilometrů do Dunajské Stredy a tady začíná pravá nefalšovaná křeč. Všude kolem je vedro, že rozpečená trouba je šúviks a nikdo nezastavuje. Jenom nějaká blondýnka a ta se ptá, kde je Dunajská Streda. Tady-všude kolem tebe, chytrá zlatovlasá panno! Po této příhodě Gobers vytahuje opět svůj deník: „Tak to abych si zapsal něco pozitivního do deníčku: blondýna smrdí.“ Ale jinak jsou tu řidiči komunikativní a skrze skla svých vozů s námi vesele konverzují. Mají na to speciální mimické a pantomické znaky: tak třeba tady končím, to si ukazuje prstem před volant. Nebo zatáčím. To zase ukazuje stranou. Jsem plný, to ukazuje na svou fousatou půltunovou manželku. Jdi do prdele, to si strčí prst do inkriminovaného místa. Z toho odvozené byly i vyliž si prdel a vykuř si prdel. Mám jinou práci (cvrnknutí do pytle) a spoustu jiných, některým jsme ani pořádně neporozuměli. Stojíme tu už dlouho, a tak jsem se rozhodl udělat takovou malou statistiku: za deset minut projelo naším směrem 15 aut. Stojíme tu už sedm hodin, za tu dobu projelo kolem sedmiset aut a žádné nezastavilo. Už nám konečně došlo, čí je ten křížek tady u cesty. „Tak to abych si zapsal něco pozitivního do deníčku,“ ozval se po delší době Gobers, „Dunajská Streda smrdí!“ Po desetihodinovém boji hmota zvítězila a my odcházíme na autobusové nádraží, kde si za poslední český peníz kupujeme jízdenku do Komárna. Odtud ještě přecházíme do maďarského Komárova a v nedalekém topolovém remízku rozbíjíme dnešní výškový tábor. Jezdí tu hodně aut a všude je tu milion tlustejch mravenců. A těch komárů...ne nadarmo se to jmenuje Komárom.
Den třetí Jen co ráno Mařa vstala, flanelem si kozy podvázala... To jen abych začal ten dnešní den trochu jinak, s romantickou básní na rtech. Jinak je vše při starém, nasnídat, zabalit a stopovat. Asi za hoďku zastavuje starší tatík (4:2). Dle mých propočtů 1251 auto projelo a teprve dvanáctisté padesáté druhé se uvolilo zastavit. Hubený Maďar s knírkem na nás furt kečkemétuje, i když mu musí být jasné, že tou jeho hatmatilkou opravdu nemluvíme. Vyhazuje nás kousek před Budapeští. Ale za chvíli se zase vezem dál (5:2). V Budapešti, pravda, trochu tápem. Zapomínám totiž vystoupit z autobusu. Teda zapomínám, nedošlo mi, že tyhle starý herky maďarský ikarusy maj taky tlačítka na otevírání dveří. Došlo mi to až další zastávku, ale zase nemůžu najít, kde se to spouští, takže vystupuju až na třetí zastávce a dobíhám Goberse, který vystoupil z jiných dveří na jiné zastávce a zaznamenává si právě do deníčku, že „ikarusy smrdí.“ Spolu pak hledáme tu správnou výpadovku. Ještě jsme ani pořádně nazačli mávat na auta a už jsou tu benga a posílají nás pryč. Jasně, vy chytráci, takovou štreku se sem štracháme a teď jako pojedeme zpátky, ne? Děláme, jako že odcházíme, ale jen co zajedou za obzor, tak se vracíme. Asi tu mají s Čechy nějakou zkušenost, neboť po chvíli si to pěkně v odstavném pruhu přicouvali zpátky a už nás odvážejí někam pryč z dálnice (5:3). Sráči. Dá nám dost práce dostat se zase zpátky. Po chvíli zastavuje další auto (6:3), ale vezeme se jen antirekordních dvě stě metrů, než nám dojde, že tohle auto jede zpátky do Budapešti. A tak jdeme na druhou stranu, ale to vede taky někam pryč, ale nakonec nás jeden pohodář odváží na tu správnou výpadovku. A pak se postupně dostáváme až do Szegedu (6:4, 6:5 a 6:6).
Den čtvrtý Tentokrát
jsme vstávali již o půl osmé. Zjistil jsem, že po bramborové kaši se na
okružní cestu mým batohem vydalo také pomazánkové máslo. Asi se mu
v útulném domečku nelíbilo a vyrazilo z kelímku spontánně všemi
směry. Je to pěknej ekl. Pak se různě prcasíme po městě a hledáme nějakou
další výpadovku. Ale nějak jsme to prokaučovali, a tak radši odcházíme na
hraniční nádražíčko. Lístek přes hranice do Rumunska je drahej jak sviň ( S Rumunem už je to horší. Chce 70 dolarů. Tak to ti asi praskla žilka, ne? Chvíli se hádáme. Několikrát odchází pro policajty a několikrát se vrací bez nich. Při každém takovém příchodu snižuje svou cenu. Nakonec jsme se kolektivně dohodli na 15 dolarech. Je to remíza, průvodčímu se to nelíbí a mně taky moc ne. Za chvíli nás někdo vyhazuje z kupé, lébrž je tu nějaká rezervace. A brzo ráno došlo na nejhorší: změna průvodčích. Tomuhle už nedáváme nic, a tak se z vlaku musíme pakovat rovnou ven. „Tak to abych si napsal něco pozitivního do deníčku-Rumunsko smrdí!“
Den pátý Všude kolem je to strašně placatý a je tu naprosto ukrutné vedro. Ať dělám, co dělám pořád se potím. Sedl jsem si na zem a za půl hodinky jsem si tam vypotil malé kolečko. Asi v jednu odpoledne přijel zastávkovej do Bukurešti. Průvodčímu stačí dva dolary a můžeme jet, kam chceme. Vlak nejede víc než třicítkou. Myslel jsem, že tam zdechnu, jaký tam bylo vedro. Neuvěřitelný, dokonce i čmoudlí Rumuni se zdají být intenzitou vedra trošku vyvedení z míry. V Bukurešti měníme nějaký penízky, kupujeme něco k snědku a hledáme vlak do pohraničí. Dřív jsme ale našli autobus. Docela levný autobus, takže volíme radši tuhle variantu. Do Giorgiu jsme přijeli asi v osm večer. Teprve teď, se soumrakem, tu začíná život. Otevírají obchody a kavárny, lidé chodí na procházku a děti hrají fotbálek. Kupujeme melouna a hledáme hraniční přechod. Žádný tu není, ale za to se mi chce srát. Odcházím tedy do nedalekého křoví. Než jsem si stihl sundat kaťata, už se dívám do rozsvícené baterky a tmavé hlavně samopalu. Das ist aber inzident! Nezbývá moc času, zuřivě gestikuluji směrem k řiti a snažím se jim vysvětlit, že ještě chvíli mě tu budou buzerovat, tak jim budu moct prodat dvacet deka točeňáku. Kamsi mě posílají, ale odbíhám jen kousek, abych dokončil své dílo. Zničení náhlým úlekem jsme si nakonec ustlali jen o pár metrů dál.
Den šestý Ráno jsme odešli na nádraží, abychom se konečně dostali do Bulharska. Nádraží jsou tu dvě a my jsme přirozeně na tom špatném, takže tu šmatláme po městě jak dvě trubky a hledáme správné nádraží. Nedaří se nám to. Lidé nás pořád posílají k tomu špatnému, a tak jsme nakonec nasadili taktiku šerlok. Vydáváme se po kolejích a hledáme vyhybku. Na poprvé, pravda, odcházíme do nějakého závodu na tříkolky, ale na podruhé už se daří lépe a kýžené nádraží jsme nakonec našli. Vlak má tři hodiny zpoždění, což se výjimečně hodí, neboť jsme jej akorát stihli. Chceme nastoupit, ale nelze. Policajti nás vyhodili ven a něco na nás křičí. Pobíháme tam jak zmoklé slepice a snažíme se vlézt nenápadně do jiného vagónu. Ale benga jsou nám opět v patách, vyhazují nás a křičí. Že by věděli, že jedeme na černo? To je divné. Zkoušíme to znovu. Zpěněný náčelník křičí a brunátní. Vypadá jako by mu právě praskl vřed. Nakonec nás vede do jakési budovy. Aha, před nastoupením do vlaku se musíme nechat proclít a nechat si dát do pasu razítko. Konečně jsme ve vlaku, ale vyhráno ještě z daleka nemáme. Rumunské vlaky tu mají totiž zvláštní privilegium. Neodjedou ze země, dokud štiplístek nezkontroluje všechny pasažéry. A to je špatné. Obzvlášť pro ty, co nemají lístek a ani si ho nehodlají koupit. Třeba jako my. Nabízíme pět dolarů, což si myslím je slušná cena za deset kilometrů. Průvodčí nesouhlasně kýve hlavou a ukazuje nám nějakou tabulku s čísličkama, u kterejch je spoustu nul. Říkám mu, že bingo s ním hrát nebudu. Chce víc, nechává nás vycukat, vyhrožuje, ale nakonec bere búra a odchází pryč! A má recht. Lepší búra než vidličkou do oka. Přejíždíme přes Dunaj do bulharského Russe. Žádný vlaky už nejedou a ty, co jedou, tak jsou zase dost drahý, takže odcházíme stopovat. Cesta přes město byla dost krutá. Obzvlášť vyvedený byl Prospekt Míru, o kterém si Gobers poznamenal do deníčku něco pozitivního (Prospekt Míru smrdí). Za městem chytáme docela brzo stopa (Gobers 7:6) a vezeme se ještě asi 7O kilometrů. Ale tam už nic. Spíme jako už tradičně v pangejtu u silnice. HUMUS A EKL!!!
Den sedmý A máme tu první katastrofu. Utrhlo se mi kus dna u batohu. Věci ještě nevypadávají, takže jedem dál. Po třech hodinách usilovného a namáhavého stopu v neskutečném vedru přišla srnka. Je vidět, že je místní. Vyzná se. Ví, jak na stopu uspět. Střemhlav se vrhá do vozovky a hned první auto jí zastavuje. Jediný háček je v tom, že ji před tím srazilo. Ale každopádně se veze, sice mrtvá a v kufru, ale veze. Srnka tedy stahuje stav stopovací soutěže na 7:6:1 (Gobers:Ringo:Srnka). Po této příhodě usuzujeme, že nám není dáno dost stopařské kuráže a odcházíme na vlak. Je to dost daleko a kolem je dost ukrutný vedro. V těhle mediteránních státech se mezi devátou a dvacátou hodinou nedá nic dělat. Ani žít. Nikde nikdo není, nic nejezdí. Jiří Svobodo, doufám, že až tě potkám, přiznáš, že sis to všechno vymyslel. Tady se totiž stopovat fakt nedá. To tu prohlašuju já-Ladislav Hemer-Ringo. Sedící na rozpáleném šutru a kouřící z celého těla, plivaje na zem v dobré víře, že jeden z flusů dorazí na zem ještě dřív než se všechen stačí vypařit... Už dvě hodiny potím na dluh a ještě minimálně dvě hodiny se potáhnem k vlaku. Gobersovi to ale nedělá větší problémy. Jeho bílo-zelené tričko sice již dávno ztratilo svou původní barvu, kterou nahradila gumově šedá, ale očividně mu to nevadí a rázným tempem rozráží teplé vzduchové masy, až mám trochu strach, aby tímhle neuváženým prorážením nenastartoval nějakou cyklonu. Mé triko zase přestává propouštět pot a prknovatí. Na nádraží jsme nakonec došli. Koupili si lístek a vyrazili zpět do Russe. Zde jsme si koupili něco k jídlu a pití a relaxujeme v parku. Sluníčko už zašlo, a tak je tu nyní příjemných pětatřicet stupňů. Po chvíli k nám přišla čmoudlá roštěnka v kraťoučké, ale fakt zle kraťoučké sukýnce. „Dvacet dolarů,“ řekla a pěkně se usmála. Začínají se mi potit dlaně a svrbět nářadí. Hledám po batohu, kam jsem uklidil dvacku. Naštěstí si pro ni brzo přichází šéf a vede ji k nějakému tlustému Rumunovi. Odešla mi životní láska, krásná a mladá. Zahodil jsem svou životní šanci a někde ztratil dvacku. „Rumunská děvka smrdí,“ zaznamenal si ještě Gobers jedno nevšední pozitivum a odcházíme spát do parku mezi další podobné pochybné existence.
Den osmý Ráno vyrážíme na nádraží. Kupujem lístek přes půl republiky. Docela levný, neboť jedeme courákem, na který musíme ještě pět hodin čekat. Dalších sedm pak strávíme uvnitř. Teď si k nám přisedla nějaká babča. Dává nám broskev a kus melouna. Pořád do nás tlačí ty svoje bulharský nesmysly a šahá na mě. Ale já se jí bojím, má určitě sněť sleziny, která tu teď všude řádí. Dávám jí proto kafe, aby už odešla pryč. Babča se ale směje a dává nám pusuàSNĚŤ!!! Večer jsme dojeli do Staré Zagory a jdeme spát do nákladního vagónu. Něco tu smrdí, čuju v tom hovno
Den devátý Hovno. Fakt to bylo hovno. Asi metr ode mě a půl od Goberse. Zvedá se mi z toho kýbl. Jedeme vlakem dál. Jde to pomalu a na každém přestupním bodě čekáme minimálně tři hodiny. Na jednom takovém místě jsem nechal kšiltovku. Ve Svilengradu jsem si koupil noviny a zjistil, že včera odehrála zápas předkola ligy mistrů v Kišiněvě SPARTA PRAHA LÉ A LÉ A LÉ. Akorát tu nebyl výsledek, což mě dost sžírá, ale zase ne tolik, jako ta prošvihnutá roštěnka v Russe. Po chvíli si k nám přisedla devatenáctiletá cikorka s dítětem. Fakt pohodářka, dobře jsme pokecali, fakt bych nevěřil, že cikorka může bejt takhle v pohodě. A navíc pěkná. Večer ještě odjíždíme do pohraničního městečka Svilengradu. Gobers chce ještě dnes mermocí dojít do Turecka, ale mě už se nikam nechce. Nakonec si steleme ještě Bulharsku.
Den desátý Dnes jsem se vyspal docela dobře. Jen mravence vystřídali termiti. Ale ti jsou hodní a neujídají ze zásob. Zhurta vyrážíme do Turecka. Hraniční formality neberou konce. Jedna pohraniční budka střídá druhou a procházet je musíš ve stanoveném pořadí. Jeden zkušený Američan vše absolvuje s buzolou. Prý trénuje na orientační běh... Asi po třech hodinách se nakonec podařilo a my se octli- V TURECKU. Vyměnili jsme nějaký penízky, stopli dodávku a odjeli do Edirne. Ukrutná pohoda. Všude minarety a trhy, všichni troubí. Troubí se při předjíždění, při odbočování, na chodce, při rozjíždění, brždění, couvání, prostě furt! Otevřeli jsme cestovního průvodce a dle jeho rady: „Hlavně se vyhněte cestě vlakem,“ vyrazili na vlakové nádraží. Nikdo tu není a nedá se poznat, kdy to jede, takže nakonec volíme autobus. Původní cena byla 12 miliónů, bez lístku za 10 miliónů a po troše smlouvání za pět mega. Istanbul je město velké a náročné na orientaci. Takže se hned ztrácíme a už se nedokážeme najít. A k tomu najít nějaké místo na spaní-to je třeba trocha kumštu. Nakonec spíme v pangejtu u trati. Je tu strašnej rámus a stahujou se sem bezdéčka z celého orientu. Necítím se tu bůhví jak dobře.
Den jedenáctý Ráno to konečně přišlo, po deseti dnech nás konečně probudil deštík. Jindy bych nadával, ale dnes jsem to naopak přivítal. Chodíme po městě, navštívili jsme ty slavný dvě mešity, podívali jsme se na moře a vyrazili na Velký bazar. Prodavači jsou velice přátelští a jakmile zjistí, odkud jsme, nezapomenou alespoň pozdravit: „Ahoj kamaráds.“ Vyzkoušel jsem si také slovutné smlouvání, ne snad, že by čapka, co jsem chtěl koupit byla drahá, ale je to holt místní kolorit. Jenže pak jsem se tam tak nějak motal, někde jsem se zakoukal a když jsem se zase rozkoukal, tak koukám, že Goberse nět. Chvíli jsem ho hledal, ale pak jsem šel radši čekat před vchod. Samozřejmě nic. Přesně vím, co si v tu chvíli asi říkal: „Tak to si napíšu něco pozitivního do deníčku-Ringo smrdí!“ Rozhodl jsem se, že odjedu do Asie, čímž Goberse rozhodně trumfnu. Odjíždím nějakým trajektem, jenže vinou jazykové bariéry, odjíždím na nějaký ostrov. Vůbec se nemůžu dostat zpátky, takže si tu lehám na trávník vedle nějaké čmoudlé rodinky. V noci začíná chcát jako kráva, ale není kam se schovat, takže hrdinně moknu.
Den dvanáctý Ráno se ještě k tomu spouští zavlažovač, takže znovu moknu. Hned pak šlapu do hovna. Takže na hovna se dostávám do vedení (0:1:0) (Gobers:Ringo:Srnka). Odcházím zpět do Evropy a pomalu se vydávám na cestu domů. Je mi jasné, že Goberse asi nenajdu. Jediné místo, kde jsme se mohli potkat, je na místě včerejšího noclehu, jenže když jsem blbec spal na nějakým ostrově, tak to už se asi nepotkáme. Po složitém domlouvání na autobusáku se konečně na potřetí dostávám do autobusu směr Edirne. Řidičův pomocník roznáší kolu a vonnou vodu, kterou si všichni myjou hlavu. Cesta ubíhá v pohodě, až těsně před Edirne jsme nabourali do nějaký turecký avie. Řidiči si celou situaci hlasitě vysvětlují. Dokonce se začínají i pošťuchovat. Náš řidič je starší a hubenější, takže začíná prohrávat. Na pomoc mu tedy přichází mužská osádka autobusu, čímž se situace výrazně mění ve prospěch našeho řidiče a ten druhý pod tíhou argumentů podepisuje nějaký papírek, a tak můžeme jet dál. Popraskané sklo jakž takž drží a cesta ubíhá příjemně. V Edirne mám zase problém najít správný minibus na hranici. Trvá mi to asi hodinu a půl, ale nakonec i to se nakonec podařilo, a tak můžu dnes spát v Bulharsku. V dálce se začíná blýskat, takže beru za vděk nějakou rozpadlou barabiznou. Nakonec jsem udělal dobře, protože začalo dost chcát. Prší i dovnitř. Vzpomínám na Goberse, jak se mu asi daří...
Den třináctý až osmnáctý Ve Svilengradu jsem prokázal opět svůj vrozený smysl přitahovat katastrofy a rozšlápl jsem dvě hovna naráz, jedno velké, asi od dogy. Mám ho přes celou botu. A jedno takový malý, ale fest smradlavý. A nemůžu to nikde utřít, lébrž tu neroste žádná tráva. Na hovna tedy vedu s velkým náskokem 0:3:0. Pomalu se plazím vláčkama přes všechny ty republiky, kus na černo a kus si zaplatím. Kecám s bezva cizincema, Ukrajincem, Polákem ba i našince jsem potkal. Noci trávím v přeplněných vlacích či v pangejtech. Pomaličku polehoučku a po dalších pěti dnech dorážím do Prahy. Gobers je už dávno doma, v pořádku, zdráv a vesel. Výlet to byl krásný a užitečný. Vše sice nevyšlo, jak bychom chtěli, ale sama víš, že tak je to často nejlepší. Cesta je krásná právě v tom, jaká překvapení ti dokáže připravit. Tak snad zase za rok, na nějaké velké cestě...
|
|
|
|
|
|||
|
|
|
|||
|
|
|
|||
|
|
|
|||
|
|
|
|||
|
|
Vandry, akce, hepeningy |
|
||
|
|
|
|||
|
|
Cesty |
|
||
|
|
|
|||
|
|
|
|
