 |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Dagestán 2005
Vyrážíme do krajů dalekých a zvláštních, krásných a krutých, čistých a špinavých, vyrážíme do země kontrastů. Letos jenom dva- krásný počet. Ovšem pohled na naši dvojici zřejmě budí rozpaky. Jeden vypadá jak skinhead a druhý jako anarchista, jeden je ekolog a jeden lesák, Ringo a Pavouk a přece spolu vycházejí velmi dobře...
…Kupujem lístek do Suwalek, teda abych byl přesný- chtěli jsme koupit lístek do Suwalek, ale nebylo by Polsko Polskem, aby nebyl nějaký problém, protože kráva v kase nám prodala, zcela neuvěřitelně, lístek pouze do Bialystoku, čehož jsme si bohužel všimli až ve vlaku. Myslel jsem, že jeden problém je až dost, ale POLSKO je POLSKO. V Katowicích sedáme na expres do Warszawy s tím, že nás buď nechá nebo někde vyhodí. Jenže průvodčí je typický polský debil s pískem ve vagíně. Chce 80 zlotých. Nemůžeme mu doplatit to, co jsme nezaplatili, ne ten neuvěřitelnej kretén chce 80 frcek. Říkáme, že vystoupíme, ale vlak už nikde nezastavuje. Odchází tedy, ale prý nechá vlak někde zastavit, zavolá policii a my to všechno zacálujem. „No to klidně můžeš, ty polská řepo!“ Za hodinu se vrací a svoji pohrůžku nám opakuje. Taky říká, že nám prachy za ten první lístek vrátí, a tak mu my neuvěřitelný měkkoty dáváme (teda Pavouk mu dává i za mě) 50!!! Euro. Skoro jsem si z toho grcnul do držky. Omlouvám se za tu přehršel vulgarismů, ale fakt mě nasral. Ve Warszawě nám samozřejmě nic nevrátili a poslali nás do Bialystoku, kam máme lístek koupenýàPOLSKO. Jedem tedy do Stoku, kde nám paní v kase po dlouhém počítání s velkomožným gestem cvrnkla do kalíšku pětifrckovou minci. Čekám až přidá ještě papírovou padesátku, ale nic. Navalilo se mi z toho na zvratkání- nemám slov…
…Asi po hodině zastavuje nějaká paní a se slovy: „Chlopaky nie beru,“ nás oba nakládá a veze do Suwalek…
…Takové je Rusko, velké a nepochopitelné. Země, kde zítra je už dávno včera. Nádraží otevřené pouze přes noc, to se jinde nevidí. Jdeme tedy popít nějaké lachouty. Otravuje nás jen jeden opilec a ani nechce hodinky na památku, spokojil by se i s 10 dolary. Po našem důrazném NE otravuje už pouhých 80 minut. Pak odcházíme zpět na nádraží. Po cestě potkáváme nového opilce. Utíkáme mu, ale tenhle chlap je fakt držák a i když kulhá máme problémy se ho zbavit-huláká a cválá za námi až mu z gumáků odletuje hnůj dopadajíc na groteskní rádiovku. Za nedlouho nás našel na nádraží a otravuje. Je fakt hustej, nemá přední zuby, příšerně šišlá, smrdí, má gumáky a hubertus i když je venku kolem třiceti stupňů a to i teď v půl jedenácté večer. Furt do mě něco tlačí, ale já zavírám krám a veškerou konverzaci nechávám na Pavoukovi. Pavouk neumí Rusky ani slovo, i přesto do něj chlapík (prac.přezdívka- Gumovník) hustí asi 40 minut. Pak si našel jinou obět, asi tak 13-ti letou holčičku s maminkou. Holce nabízí vodku s pětilitrového kanistru a mamince něco šeptá, zřejmě nějaké nemravnosti, protože všechno ostatní řve na celou čekárnu. Holka vodku nechce a tak si mohutně přihnul sám, zakousl cibulovou natí a bouřlivě si říhl. Byl to intonačně opravdu kvalitní brk s koncem na blátě a kvalitním pachovým ocasem. Čekárnou zavanula směs výše popsaných ingrediencí a holka z toho skoro omdlela. Jakmile holka s maminou odjeli, povídá si s jakousi fiktivní osobou a hlubokými doušky boří svůj barel s vodkou. Obligátně zajídá natí. Jednou za čas si říhne. Čekám, kdy si ještě usere, ale ještě než se mu to podařilo, ho kamsi odvádí policie…
…na Pavouka vrhá jakási náruživá mamina (prac.přezdívka Zubejda). Je to opravdu krasavica k pohledání. Žádostivě jej honí po nádraží a nechce se jej jen tak snadno vzdát. Snaží se ho alespoň pohladit po dredech, případně si jeden utrhnout na památku, ale moc se jí to nedaří. Utíkáme jí do města…
…přišel nějakej teploušek a kecá tam s námi a, nechci se chlubit, ale zapůsobilo na něj, moje silné charisma a osobní kouzlo, takže mě pozval na pivo a vůbec se ke mně chová hezky, hladí mě, objímá a tak. Zubejda byla lepší. Pak se ptá jaké se mi líbí dívky. Čeká, že řeknu žádné, a tím bude moci lavina zadržovaných citů naplno propuknout, ale mně se líbí všechny. Ano opravdu, na každé holce se dá najít něco krásného, věř mi. To ho trochu zarazilo. Objal mne, políbil, Pavoukovi podal ruku a odjíždí s tím, že spěchá domů za manželkou…
…Jako tradičně jsme hned za lokomotivou v úplně prvním kupé přímo před hajzlem, u dveří, co nejdou zavřít. Zřejmě jsi již vytušil, co to obnáší. Ano, odér z hajzlu, pískání, houkání, a troubení lokomotivy, které je samozřejmě v prvních vagónech nejmarkantnější. Občas do okna foukne i nějaký ten dým, saze a šmír. K tomu nechutné cukání při každé změně rychlosti. Dále pak lidé chodící na toaletu, kteří snaže se zavřít dveře s nimi práskají, kopají do nich a jeden opilec jim dal dokonce hlavičku. Nakonec je většinou nezavřou a dveře pak lítají sem a tam a mlátí mne do nohou, jež přečuhují kraťounkou postel…
…Pavouk snídá chléb s olejem, čímž vzbudil u okolo sedících lidí mírné rozčarování, jinak se nic neděje, sedíme na prdeli a jedem…
…Pak z něj konečně vypadlo, co chce. Mám smazat tu fotku s hovnem a jeho ženou, ale ne kvůli ženě, ale kvůli hovnu. Nechce, abych zápaďákům ukazoval, že se koupou v bordelu a maj škaredý ženy. Naser si pitomče! …Ráno nás budí blbý fízl. Aha, přejeli jsme hranice nejpolicejnějšího státu v Evropě. Chce nějaký prachy. Už od pohledu je to polointeligent, a tak mu dávám deset polských grošů, s tím, že je to euro. Chce ještě deset, ale to už je trochu moc, takže ho posílám do řiti (slušně samozřejmě). Další policajti nás kontrolují v Machačkale na nádraží a pak každých 5-6 minut i pak v Derbentu a to až do té doby, dokud nás všichni fízlové v Derbentu osobně neznají…
„Co je to?“ ptá se blbý fízl drže v ruce mojí trochu pomačkanou paštiku. „To je paštika,“ briskně reaguji a tuším nějakou potměšilost. „Coó?“ „Paštika,“ říkám nahlas a pečlivě artikuluji. „Co,“ říká šéf a rozhlíží se nechápavě po posádce. Všichni krčí rameny a čumí na paštiku jak negr na zamrzlej kýbl „No to je prostě naše paštika, třeba na chleba, víš,“ říkám už o poznání tišeji „No jasně- to je československá paštika,“ zvolal jeden mladší a ne tak blbý fízl. „Rozdělat,“ řekl náčelník a sekl pohledem po svém chytřejším kolegovi, naštvaný, že na to nepřišel sám. „Né to né,“ prosím „Dobře, ale tohle si beru,“ řekl a zkonfiskoval přívěšek Marlboro, „a proč má na hlavě tvůj kolega paruku?“ zeptal se už v o poznání lepší náladě. „To není paruka, to je takový účes,“ odvětil jsem „Tak to budeme muset ostříhat, protože to se tady nenosí a někdo by ho zabil.“ „Né to né,“ vložil se do debaty Pavouk, seznaje, že se jedná o jeho vlasy. Pak se blbý fízl ještě sedmkrát zeptal proč to nosí a já mu sedmkrát odvětil, že se mu to líbí a pustil nás. Myslím, že to stejně nepochopil…
…Pokoje jsou opravdu husté, ale svým způsobem noblesní. Televize, kde sněží, malinký záchůdek a koupelnička. Voda sice neteče, ale dá se nabrat z jakési bečky v rohu. Okna vymlácená a vyspravená igelitem, někde dokonce i kartonem a před nimi skříň, snad, aby to tolik nebilo do očí. Ptám se sám sebe, proč mají muslimové okna, když před ně strkají skříně nebo třeba proč mají na některých místech evropský hajzl, když na něm stejně stojí. Ale zpět do koupelny, kde běhá šváb velký jak angličák. Nejsem žádná citlivka, ale kdyby se mi tohle v noci proběhlo po ksichtu, tak bych si asi grcnul. A výhled? Naprosto jedinečný- přímo na místní bazar, na babku, která právě uklízela bordel po trhovcích. Všechno nametla doprostřed na obrovskou hromadu, kterou pak zapálila…
…Nejdřív nás zkouší přechytračit: „Hele, my vás vezmeme na noční projížďku městem, budeme se bavit a bude nám fajn.“ „Ne, jsme dost unavení, půjdem spát do našeho luxusního hotelu.“ „Ale to děláte chybu, támhle Mogamed je šéf celé derbentské pevnosti.“ „V pohodě, tam už jsme byli.“ „A támhle Vadim má v garáži kabriolet, a tamhle Arsenovi patří celá diskotéka, a Marat má pěknou sestru a Jochen má v prdeli zapíchlý vidle a to fakt musíte vidět… No asi takhle nějak to na nás zkoušeli, ale pak přitvrdili: „Hele tady ve městě je spousta zlých lidí, kdyby jste nepotkali nás, tak by vás někdo jiný zmlátil, takže jsme vás vlastně zachránili, takže teď za odměnu pojedeme k vám do hotelu a tam budeme pít.“ Ještě chvíli to zkouší i takhle a pak jde rovnou na věc: „Máte pistoli? Že ne a nůž? No to Vám nepomůže, my si na vás počkáme a zmlátíme vás.“ „Ale proč,“ ptám se bez špetky porozumění „No prostě jen tak, nás to baví,“ to už začínám mít regulérní strach. Je jich asi pět, ale já jsem fakt posranej a začínám koktat. Rychle se dekujeme z pláže a mizíme k hotelu…
…Takže jako vždy. Stáváme se na pár dní psanci bez registrace. Jedeme do Machačkaly a odtud chceme hned do hor. Bohužel už nic nejede naším směrem. Jediná maršrutka, co tu stojí jede do vesnice Dubki. Hledáme to místo v mapě. Je už velice blízko Čečenska, ale nakonec do maršrutky usedáme. Ostatními cestujícími jsme vřele přijati, neboť maršrutka odjíždí vždy až se celá naplní. Bohužel jsou neobsazená ještě asi tři místa, takže čekáme ještě asi tři a půl hodiny v naprosto nesnesitelném vedru. Navíc se kolem potuluje nějakej fízl…
…Pavoukovi je hned jako prominentnímu hostu, který je zde prvně, nabídnuta pravá Dagestánská specialita- má tu čest ošukat osla. A na památku ho prý i vyfotí, tak to už se opravdu vyplatí. Také ho přemlouvám, chtěl bych vědět jaké to je, ale sám nemám dost kuráže na tak silný erotický zážitek. Nic z toho ale není, Pavoukovi se do toho moc nechce…
…Pak už jdeme jen chvíli a ustýláme si v domě s nejvyšším stropem a přesto beze střechy, beze stěn…
…Pokračujeme dál. Přešli jsme nějakou silnici a blížíme se Čečenské hranici. Dohodli jsme se, že to riskneme a půjdeme územím, kde by se nám mohlo stát cokoliv…
…mi Pavouk říká, že se mi hrabou v batohu. Nevěnuji tomu příliš pozornosti, protože já jsem tu přece host!!! Kdybych kdekoliv po cestě komukoliv řekl, že mne tady okradli, tak mají tihle pastevci navždycky utrum. Taková už je dagestánská společnost. Prostě by se s nimi nikdo nebavil a všichni by je ignorovali- to v tom lepším případě, neboť spáchat zločin na hostovi patří mezi největší hříchy muslimské společnosti… Jenže když si pak jdu pro foťák, tak tam není. Jdu se zeptat hostitelů, jestli to není nějaký hloupý vtip, ale říkají, že nic neví, navíc, co by dělali s mým foťákem. Ano to je pravda, třeba jsem ho někde vytratil. Jdu ho hledat, ale nic jsem nenašel, vypadnout mohl na mnoha místech. Pořád jsem přesvědčen, že se jedná o nějaký omyl a že se to nějak vyřeší. Prostě nevěřím, že by byli pastevci takový svině, okradli mě, pak mě hostili a u všeho se tvářili naprosto přirozeně…
…Vzbudil mě kopanec do nohou a úder pažbou kalašnikova do zad. Pak už jen řev a svit baterky do očí. Pavouk si cvrnknul a mě si berou do parády, neboť na povel: „Okamžitě ven před salaš, ale hnééd!“ jsem se začal hrabat ve věcech hledaje boty, abych se obul. Ovšem vojáci si mysleli, že tam mám schovaný granát a dost surově mě před chatu dokopali. Řvou, ať jim dám okamžitě foťák. „Já ho nemám, někde jsem ho tu dneska ztratil,“ říkám, hlas se mi chvěje a jsem strachy zesranej jak hovado. Hledám domovenku, chvála bohu na ní není ARMIJA GENERALA DUDAJEVA, ale ruský znak. „Lže, já ho zastřelím,“ řve úplně nepříčetně jeden voják a sápe se po mně. Ostatní ho drží a on střílí. Naštěstí jen do vzduchu. „Ne, ne, opravdu ho nemám,“ skoro šeptám a cítím, že další dávku už můj řitní svěrač neutáhne. Chtějí pasy a po té, co zjistili, že nejsme Čečeni, tak se situace hned obrací a stávají se z nich docela milí vojáčci: „Sbalte si věci a jdeme.“ Bůhví, co jim ten debilní dědek nakecal, je to fakt hovado. Pak nás vlečou dolů z hor. Mají jenom jednu baterku ve předu a nějaké blikátko vzadu. Všichni padají, kalašnikovy létají vzduchem, jeden dokonce hledáme. Nejdřív nás skoro zabili a teď se o nás strachují: „Martin, kde jsi? Ladislav, opatrně ať nespadneš,“ je to opravdu drsný noční pochod. Občas sjíždíme po prdeli, sem tam se brodíme kopřivami a ostružiním, někdy baterka zhasne, a to pak padáme všichni přes sebe. Jednu chvíli se mi dokonce dostal automat do ruky, ale nikoho to nepohoršovalo. Už jsme kamarádi, a dokonce se nám omluvili za své jednání, takže to zas nejsou taková hovada. Nakonec zbývá ještě překonat řeku a za ní už čeká zbytek jednotky s autem. Jsem překvapen, kolik kvůli nám vyslali mužů. Už, už jim jdu po dagestánsku podat ruku, když se ke mně přiřítilo nějaký hovado vylízaný a začalo do mě kopat jak Pelé do meruny. Pavouk už leží na zemi a jiný zkurv už mlátí jeho, drže ho za dredy, naklepává ho kopanci jak nedělní řízek. Abych řekl pravdu, dochází mi to všechno dost pomalu. Proč? Vždyť už ví, že jsme Češi. Nebylo to zas tak dlouhé. Skončilo to jak začalo. Pak nás táhnou před reflektory auta a vybalujeme věci. Otvírám si tam hubu: „Není Dagestánská policie zbytečně moc přísná na cizince?“ ovšem odpověď jsem nedostal, jen mi jeden z nich křupl kanadou na nohu tak silně, že mi zánártní kůstky zahrály řehtačkové regé. „To není policie, ale SPECNAZ,“ odpověděl pak jeden z těch hodnějších obyčejných fízlů. Pak nás kamsi odváží autem, kde zároveň probíhá první výslech. Snaží se nás dostat na slovíčko, do nějaké slovní hříčky, vyhrožují, vydírají a zkouší vše možné i nemožné: „Proč jste sem přijeli?“ „Podívat se do hor.“ „Cože, na co se podívat do hor.“ „Na přírodu, poznat lidi, a tak.“ „Aha, a jaký lidi jste chtěli poznat a kde jste je měli potkat, co jste jim měli předat?“ „Ale nic, my jsme jenom turisti, chodíme po horách a odpočíváme tu.“ „Sem turisti nechodí, proč vy jste přijeli právě sem, kdo vám řekl o Dagestánu.“ „Našli jsme ho v mapě a v knihách,“ řekl jsem a hned jsem dostal štulec loktem do zad, protože se policistovi (teda specnazovi nebo jak jim mám říkat) nezdálo, že mluvím pravdu. Druhý policista po chvíli váhání udeřil Pavouka, aby nevypadal moc blbě, ale jeho kolega si toho nevšiml, a tak, aby byl na očích, se nahnul a praštil ještě i mě. Jsem opravdu rád, že se mi dostává takové pozornosti. „Kam jste měli dojít,“ pokračuje nazlobeně ten tlustější. „Do Mechel’ty.“ „A pak?“ „Pak už jsme chtěli jet domů.“ „A jak?“ „Metrem, blbečku,“ pomyslel jsem si, ale rychle jsem svou odpověď polkl, protože teď nemám náladu na žertování a obávám se, že by to nepochopili ani mí kolegové. „Maršrutkou,“ říkám radši. „A kudy?“ „Přes Machačkalu a Moskvu a Polsko.“ „A do Moskvy přes Groznyj!“ „Ne, to ne.“ „A s kým jste se tam měli potkat?“ „S nikým.“ „A co mu nesete?“ „Komu?“ „Tady se ptám já,“ zakřičel tlusťoch a vrazil mi loket do žeber, „tak co mu nesete?“ „Nic.“ „Tak proč jste byli v Grozném?“ „Ale vždyť jsme tam nebyli.“ „Byli, sám si to před chvílí řekl.“ „Neřekl,“ ohradil jsem se a následoval další dvoj štulec „A kdo ti to potvrdí, co? My jsme ta tady v autě všichni slyšeli. Hm, tak co s tím uděláš?“ „V Grozném jsem nikdy nebyl!“ „A máš tam nějaké známé?“ „Ne!“ „Takže’s to měl předat ještě tady?“ „Ale co?“ „Prachy povstalcům, výbušniny, drogy,“ řve tlusťoch a opět mě poštulcoval.“ „Ne,“ odpovídám už apaticky. Je totiž už dost hodin a já toho mám fakt dneska dost. Tok otázek se na chvíli přerušil, jen občas ještě dostaneme nějaký ten štulec. Cesta je opravdu brutální, respektive to vůbec cesta není, jedeme prostě přes hory. Auto se kymácí sem a tam, míjíme obrovské strže, nad nimiž jsme nakloněni. Vypadá to jako bychom jeli do Čečenska, ano musíme tam jet, protože tudy a do kopce to prostě je do Čečenska. A taky že ano. Po chvíli přijíždíme ke špalíru po zuby ozbrojených mužů. „Teď jedeme do Čečenska,“ ozval se zase tlusťoch, „kolik by za tebe mohli rodiče zaplatit na výkupném.“ „Nic, jsme chudá rodina.“ „Tak to bys mohl zemřít.“ „To bych zemřel stejně,“ říkám potichu a srdce mám až v gatích. Fakt jsem posranej, že nás tady nechají nebo prodají, protože všichni vědí, jak jsou ruští policisté a vojáci zkorumpovaní. Na klidu mi rozhodně nepřidají ani kecy těch dvou hovad: „Jandarbieva znáš?“ „Ano.“ „No vidíš, znáš ho, seš s ním jedna ruka. Tak řekni kdo to je.“ „Myslím, že známý Dagestánský boxer,“ odpověděl jsem a hned jsem byl počastován dalším štulcem. „Ne, terorista a vrah je to!“ křičí tlusťoch nepříčetně a štulcuje mne a Pavouka do žeber „A Zarkávího, Usámu, Dudajeva, Movsara? „Ne,“ řekl jsem radši, abych si zbytečně nepřidělával problémy. „A Basajeva?“ „Ne.“ „No, možná ho zítra poznáš,“ řekl tlusťoch, uštědřil štulec a ušklíbl se. Ten druhý se začal smát a hned si trochu přidal: „A generála Zajaceva?“ „Ne.“ „Ha, ha há, zítra ho poznáš, ale lepší by bylo, kdybys ho nepoznal.“ „A máš už nějaký zlatý zuby?“ ptá se zas ten první „Ne, všechny svoje,“ odpovídám tiše v předtuše něčeho zlého. „No tak zítra, až poznáš generála, tak už to tak nebude, ha ha há!“ směje se ten debil a plácá mě po zádech. Mezitím auto přejelo další linii kulometčíků a vrátili jsme se do Dagestánu a po chvíli už vjíždíme do stanice v Mechel’tě. Po výstupu z auta jsem připraven na další nakládačku, ale kupodivu se nic takového nekoná. Zabavují nám všechny věci dokonce i pásek a tkaničky. To asi, abychom si je nemohli ztužit pokrmovým tukem a pak se s nima bičovat a posílají nás na celu, kde jsme zavřeni. Chvíli se ještě koukám na žárovku v malém vězeňském okénku a přemýšlím, ale pak už naprosto unaven usínám…
…Klasicky tu čekáme celý den, až si nás prověří na FSB (bývalá KGB). „Nic jste neudělali, prověřili jsme vás a vše je v pořádku.“ „Takže se můžeme sebrat a jít na maršrutku a odjet?“ „Ne to ne, my vás za chvíli odvezeme.“ „Nedělejte si starosti, my to zvládnem i sami.“ „Ne, dneska je sobota.“ Takže ještě dnes přespíme ve vězení. Tentokrát už se všemi věcmi, a tak se hned fotíme. Snažíme se bejt hrozně nenápadný a pak zjišťujeme, že je tu kamera. Až dnes jsem si všiml, jak moc nechutné je prostředí tady kolem. Propocené smradlavé a špinavé matrace tuhé jak páteční veka, přes sebe kousavou chlupatou vojenskou deku a mastný polštář, do kterýho se snad chčije nebo co- fakt dost velkej humus. Ale kdy se zase člověk dostane do ruskýho vězení, takový chvíle je třeba si vychutnat, a tak se lepím na matraci, hlavu jsem zabořil do polštáře, celej se zabalil do deky, do ruky vzal ztuženou kaničku, abych odháněl noční živočichy-vetřelce a chrochtám si štěstím. Olé, nech mě zvratkat!!!
„Nic jste neudělali, prověřili jsme vás a vše je v pořádku.“ „Takže se můžeme sebrat a jít na maršrutku a odjet?“ „Ne to ne, my vás za chvíli odvezeme.“ „Nedělejte si starosti, my to zvládnem i sami.“ „Ne, dneska je neděle.“ Asi takhle se věci mají zde v Rusku. Nejsi vězeň, ale jsi ve vězení a nemáš svůj pas…
…Hned za chviličku se vezeme do Volgogradu, kde Pavoukovi pomáhám koupit lístek do Rostova, neboť Pavouk jede přes Ukrajinu a já klasicky přes Pobaltí…
…Hned zrána se vezu se starším chlápkem v nákladním veteránu, jehož ručička tachometru opisuje velké sinusoidy v oblasti třicítky a čtyřicítky, dál se za celou cestu nedostala…
…Zbývá mi ještě 400 rublů. Jdu tedy utrácet. Bože, jak já je neumím utratit, já prostě nevím, co s tím. Dokonce kupuju domů i drahou bonboniéru, ale NE, nejde to utratit. Zlatý časy, kdy jsem měl dvacku na električku, a zbytek jel načerno nebo nákladem a stopem a bylo jedno jestli prší nebo ne, prostě jsem musel a jak to bylo krásný. Stárnu a měknu…
…Posílá mě do místnosti 1112. Ááá, tady už je to klasika. Upocený pán na mě hned začíná řvát, vždyť ještě neví, proč jsem přišel. Dneska jsem nějakej napjatej, něco jsem na něj vyštěkl. Pán zapoulel očima, začal šmatlat po imigrační kartičce v místech, kde měla být registrace. Důrazně jsem mu řekl, že mám registraci tady na papírku a jestli měla být jinde, tak ať si v tom udělají pořádek. Chlap řve. Nevím, co to se mnou dneska je. Ještě něco jsem na něj česky vyštěkl, řekl mu, ať mi dá to razítko, protože na pokutu stejně nemám a zvedám se k odchodu. Chlap řve a najednou jsem dostal takovou ránu do krku, až jsem si sednul na prdel. Chvíli mám mžitky, ale pak už je ze mě zase hodný Láďa, ochotný odpovídat na všechny hloupé otázky, protože dostat ještě jednu ránu teleskopickým obuškem bych nechtěl. Hodinu píšeme nějaký zkurvený protokol. Mezitím chlap ještě řve na všechny ostatní lidi, co sem přijdou. Všechno podepisuju ani to nečtu, ale uvnitř se vařím vzteky. Seru vás do hlavy blbci ruský. Chlap, co mě převáží na hranice musí čekat, a tak je samozřejmě nasranej a vyhazuje mě hned za hranicema, což se ani moc nedivím. Taky jsem nasranej. Začíná lejt, ale i tak se mi nálada zlepšila o 100%, jsem totiž doma v LOTYŠSKU. Začínám si prozpěvovat, navíc zastavuje výbornej Lotyš Sergejs, který jede až do Daugavpilsu. Výborně kecáme a strašně pomlouváme Rusáky. Jeho totiž nepustili do Ruska, protože měl o 52 kg těžší náklad, než směl. Takže to jsme nasraný dva. Po cestě mi ještě domluvil vysílačkou odvoz do Litvy. Fakt borec- miluju tě Pobaltí. Přestoupil jsem tedy z Lotyšského kamiónu do Litevského, kde znova pomlouváme Rusáky- a pěkně sprostě. Další výbornej řidič. Veze mě až do Paněvežisu a pak ještě svým osobákem za město na další výpadovku. Dokonce mi nutí nějaké peníze, což s díky odmítám. Už je tma, a tak jdu do lesa dospat. Celou noc prší. Brou…
…Konečně mám výmluvu, abych nemusel stopovat. Chčije a chčije. Jedu tedy autobusem a pak vlakem a dál a dál a dál a dál. Štrachám se osobáčkama, a pomaličku se přibližuji domovu, kam jsem nakonec živý a zdravý dorazil 17.8.2005, to jen pro pořádek. A jaké je resumé. Výlet pěkný a poučný. Pro Tebe, čtenáři Pohrobku, ovšem asi ne zcela záživný. Příště se polepším, bude náklad a bude nějakej pořádnej křeček až se ti budou slzy koulet po tvářích jak hrachy. Určitě!
|
|
|
|
|
|||
|
|
|
|||
|
|
|
|||
|
|
|
|||
|
|
|
|||
|
|
Vandry, akce, hepeningy |
|
||
|
|
|
|||
|
|
Cesty |
|
||
|
|
|
|||
|
|
|
|
