Podzimní výlet do Švédské tundry

Den nultý – 12.10.2007

A tak, radši než bych seděl doma a užíral se nekonečnou touhou už konečně vyrazit, kousal bych si nehty, snažil si olíznout loket, běhal bych po bytě a strkal kružítko do zásuvky a nebo zas zpytoval svědomí nad tím, co mi chybí, vyrazil jsem ještě naposledy do práce, odjezdit si Libeň. A v 17:30 už sedím ve žlutém studentagency expresu a sleduji mlynáře Máchala v pohádce S čerty nejsou žerty. Mířím do Stockholmu a pak ještě více na sever projít zase kus nádherné boreální přírody a skvělého skandinávského kraje.

Den prvý – 13.10.2007

V Helsinborgu si letos musíme přesednout, neboť žlutý expres tentokrát jede do Osla. My tu zatím máme přistavený jiný autobus. Bez sluchátek, bez videa, bez stevardky a bez řidiče (ten pak samozřejmě přichází). Pominu-li fakt, že je uvnitř –3°C, tak je to slušný autobus. Ledva jsem si sedl, urval jsem opěrátko. Kolega vedle také. Drží ho v ruce a čumí jak játro. Jako by říkal: „Já nic, to už bylo utržený.“ Takže to asi nebude náhoda. Zvláště když také útlá dívčina se válí v uličce v obětí svého sedadla, místo kterého teď zví jen ocelová tyč. Z topení fouká vzduch podobný tomu v mrazáku, a tak cestující nasazují kulichy a overaly. V Huskvarně jsme ještě zapomněli na parkovišti nějakého troubu. Pravda, seděl jsem mu nejblíže, mohl jsem něco kváknout, ale chvíli jsem myslel, že je na záchodě a pak, že si sedl jinam, no a pak už to ani nemělo cenu hlásit. No prostě jsem se projevil jako typický Čech, co se nestará o nic než o sebe. Přičítám si to ke svým špatnostem a týpkovi se tímto omlouvám.

Do Stockholmu jsme přijeli o dvě hodiny dřív, takže v pohodě stíhám autobus do Mory. V Moře už je tma jako v pytli, ale hlavně už je tu sníh, což není úplně košer. Čekám, jestli budou svítit lampy jako vloni (švédská zajímavost – deset kilometrů od města je lesní cesta osvícena lampami). Nezklamaly a svítí. Jenže v půl desáté BUCH a všechny zhasly. Takže je tma, mlha, zima jak kráva, všude sníh a navíc začíná srát. Do eldriské útulny jsem ale navzdory všem těmto faktorům dorazil v pohodě-zdráv a vesel.

Den druhý – 14.10.2007

Marně hledám po srubu RIA vložky, které zde vloni Petra macešsky odložila. Zřejmě někomu opravdu přišly vhod.

Odcházím dál směr Sälen. Původně jsem chtěl začínat rovnou tam, ale v sobotu tam žádný autobus nejede a v neděli až večer, takže jdu radši pěšky.

Celý den se nic neděje, jen jdu.

Den třetí – 15.10.2007

Hned ráno odcházím stopovat do Sälenu. Asi za dvě hodiny se vezu. Je to vlastně můj první letošní stop. To je hrůza, jak měknu. Veze mě starší paní, co by si ráda popovídala, ale ledva jsem na ní vysypal první anglické věty s analfabetským slovosletem, popletenými časy, plné zmrzačených slovíček a jiných dislektických vad, tak toho radši nechala. Veze mě do Fiskarhedenu, těch pár kilometrů už dojdu pěšky a pak, hurá, do hor. Trošku mě překvapuje, že tady už není po sněhu ani památky.

Stezku jsem nakonec po menších problémech našel a s ní i další srub k přenocování.

Den čtvrtý – 16.10.2007

Vstávám do uplakaného dne. Sice ještě neprší, ale vlhkost vzduchu je tak vysoká, že jsem po dvou hodinách durch (turch-viz Cipísek). Navíc fouká silný vítr a viditelnost je asi tak 2 m, takže mám postaráno o hodiny opravdu kvalitní zábavy. A k tomu všemu jsem ještě vyměnil svou luxusní stezku pro pěší za mnohem drsnější verzi pro skútry (pozná se to podle toho, že kříže lemující cestu už nejsou červené, ale žluté a čas od času je na nich výmluvný piktogram), takže se co chvíli topím v hlubokém rašeliništi, případně přemýšlím, jak překonat nějaké jezírko. Neumím si představit lepší kratochvíli, než se 8 km brodit po kotníky bažinou s 15 kg batohem. Vždycky pěkně vší silou zabejčit, s velkolepým mlasknutím vytrhnout nohu z ledového sevření a o pár metrů dál ji tam zase vrazit zpět. K tomu začíná chcát a mně je do breku. Jsem fakt úplně hotovej, obzvlášť když po hodině pochodu svítí na rozcestníku, že jsem ušel celý jeden kilometr. Nakonec jsem to ale všechno přestál a došel k Höghfjällhotellet, kde začíná slavná Kungsleden (konkrétně její jižní větev Södra Kungsleden) a s ní i o něco lepší stezka (první dva kilometry dokonce asfaltová a další dva vysypaná jakousi šotolinou). Navíc se začínají protrhávat oblaka, takže se jde přeci jen o něco lépe. Kolem páté (pozn.: zde už je tou dobou docela tma) přicházím k dalšímu srubu. Bohužel bez kamen, bez lehátek. Zato s telefonem. Jsem fakt nadšenej, že můžu zavolat bengům do Mory!

Den pátý – 17.10.2007

Vstávám tentokrát už kolem osmé a rychle chvátám dál, neboť dneska mám před sebou dlouhý úsek cesty. Prkna položená přes bažiny jsou dnes nejen mokrá, ale i namrzlá, takže krkolomných pádů a veselých taškařic nebývale přibývá. A vzhledem k tomu, že bažiny ještě nestihly zmrznout až tak dokonale, tak jsem za chvíli zase celý mokrý. Nahoře na hřebeni potkávám nějaké důchodce a dole v údolí pak také. Všichni samozřejmě pozdraví a prohodí pár slušnostních frází. Ti dole se mě ještě ptají jaká je cesta a sami říkají, že úsek, co mě čeká není zcela suchý. Povýšeně se směji jejich formulaci „not so dry“ a směle vyrážím vpřed. Nějací dědci mě nemůžou rozhodit. Zřejmě uviděli nějakou loužičku nebo šlápli do nějakého blátíčka. Asi po hodině tvrdého pochodu kamenným mořem jsem přišel k prvnímu jezeru. Dalo se ještě jakž takž obejít, ale hned za ním jsou ještě další tři. Kříže značící cestu vedou přímo skrz. I stezka pro pěší na jedné straně neomylně míří dovnitř a na druhé zas vychází ven. „Not so dry,“ tak to jsou hustý dědkové a já si říkal proč mají gumáky, gumové kalhoty s gumovou vestou, na hlavě naraženou gumovou čepici a na provázku za sebou táhnou gumovou kačenku. Tenhle úsek jsem slavnostně pokřtil jako HIGH LEVEL. Dvě jezera se mi ještě podařilo obejít, i když úspěch byl sporý, lébrž jsem byl od pasu dolů stejně mokrý. Ale pak jsem si řekl: „Nějací důchodci chodí přímo a ještě si ve vodě pouštějí kačenku a ty – LÁĎA HEMER – ty to budeš obcházet jak Pěnička s paraplíčkem?“ a vrhl jsem se střemhlav do vln posledního jezera (no jezera, spíž to byla taková velká kaluž, vody po kolena a šířka sotva patnáct kroků). Po třech krocích ovšem dostávám křeč a skoro padám. Je to – kurva – ledový. Vody je sice po kolena, to je pravda, ale když se tam člověk ještě půl metru zaboří do bláta, tak už to je skoro po pás. Zdolal jsem ho. Mokrý a zasraný od bláta. Zima jako kráva. Na převlečení samozřejmě nic nemám, musím jít dál. Přes další hory ke srubu, který už tam bohužel není. Je stržený. Takže přístřešek! Hledám v bažinách místo, kde by se dal postavit. Po několikahodinové pasáži se mi podařilo najít flek, kde není moc mokro, ani moc hluboké rašeliníky, ani moc šutrů a ani to není moc z kopce. V noci mě přišel někdo navštívit. Ne nemám strach, to ne, já jsem totiž strachy posraný až za ušima. Doufám, že je to jen hodná lištička a ne vlk. Snažím se uklidnit tím, že jsem už tak nízko, že by mi to mělo začít platit zdravotní pojištění. Moc to nepomáhá – dobrou.

Den šestý – 18.10.2007

V noci jsem nejméně třikrát umřel. Takovou kosu si už dlouho nepamatuji, vůbec nemůžu hýbat prstama, a to se ještě musím dostat do úplně zmrzlých bot. Snažím se ještě zahřát u ohně, ale ani jemu se nechce moc hořet. Vyrážím radši dál, do dalšího pohoří. Počasí je takové…značně depresivní, furt je šedo a taková jakoby tma. Nic moc. Navíc se začínají kupit těžké mraky. Houstnou a tmavnou. Najednou začíná bouřka. Proč? Jak je to možné? Každý přece ví, že bouřky jsou jenom v létě a vznikají z velkých veder. A tady jsme ve švédských horách na konci října a vedro tu rozhodně není. Černé mraky čas od času protne tenká nitka blesku. Hned pak se ozve ohlušující třesk. Ne, nemám strach to ne. Mně totiž srdce strachy tříská a řve jako mlátička na dýzl. Jak nás to – kurva – učili ve skautu. Lehnout si na zem a čekat až to přejde. Hergot, přece si nemůžu jen tak lehnout na zem tady do těch bažin. Radši poběžím, to pak ten blesk nebude mít čas přesně zacílit. Z přemítání mě vytrhla rána. Ale ne obyčejná rána. Tohle bylo něco neskutečného – pro tohle je slovo rána trapné a urážející. To byla řacha, mrda, bomba, pejdle, výron, třesk, pumelice, prostě ukrutná ukrutnost. Lekl jsem se, že jsem si snad vysral střeva. Prásklo to do obrovského šutru snad 10 metrů ode mne, ten se rozletěl na několik kusů. Jeden mi proletěl rozžhavený do běla kolem hlavy a se syčením zapadl do bažiny. S brekem běžím bezhlavě pryč. Měl jsem pocit, že běžím snad půl hodiny, ale ve skutečnosti to nemohlo být déle než dvě tři minuty. Pak jsem vysílen padl do močálu a hlavu narval do země jako pštros. A čekal a čekal. Při každém úderu se země zahoupala jak při zemětřesení. Přemýšlím, že jestli to přežiju, bude tenhle úsek slavnostně pokřtěn jako HIGHEST LEVEL. Za chvíli je mi pěkná (nebo spíž nepěkná) zima, vystrkuji hlavu a přemýšlím, kde bych se mohl schovat jinde – nikde – tundra je jako poušť, tam se taky nedá schovat! Další zablesknutí a rána mě poslaly zpět do močálu do pštrosí polohy. Bouře pomalu utichá a z mraků se začíná sypat sníh. A já rychle utíkám pryč. Ale srdce mi ještě dlouho takhle buší bumtarata buch buch buch…

Navečer přicházím do dalšího srubu, ale opravdu dost luxusního. Také se zde má platit 100,- švédských. Beru si sice složenku, ale asi nezaplatím, je to trochu moc.

V noci je zase ukrutná zima. Dokonce jsem musel třikrát vstát a roztopit kamna. I na záchod jsem musel. Venku jsem se jen tak ze zvědavosti kouknul na teploměr. Se zapalovačem v ruce hledám rysku rtuti – marně. Není tam. Stupnice končí na – 30. Jímá mě hrůza při pomyšlení, kolik by mohlo být stupňů. Ještě zahřívám rtuť zapalovačem, jestli tam vůbec je. No, nemůže to být zase tak hrozný. Asi za pět vteřin jsem to vytáhl na –7°C.

Den sedmý – 19.10.2007

Pořád přemýšlím, co je to ten BROTTET, který je odsud 2 km a nikde v mapě není značen. Za půl hodiny už vím – BROTTET = BROD, pěkně ledové říčky. A kdyby jenom jeden, ale ony jsou rovnou čtyři. Je to místě, kde se říčka rozlévá do několika ramen, asi schválně, lébrž je to tak ukrutně ledová záležitost, že v celé délce najednou by ji přebrodil jen málokdo. Pak vystoupám nad les a následuje horská túra. Celý den mám mokro v botech  a z nohavic se mi dělají ledové zvony. K dalšímu srubu už to musí být jenom kousek, ale někde jsem v mlze ztratil kříže a navíc se rychle stmívá. Za chvíli jsem je spatřil, ale na druhé straně jezera. Snažím se ho obejít, ale všude kolem jsou bažiny jako sviň a k tomu je tma jako v prdeli. Zkouším to po zamrzlé hladině jezera. Ano, je logické, že když ještě nejsou stoprocentně zamrzlé bažiny, nebude ani jezero, ale člověk když je fakt unavený, tak mu to moc nepřemýšlí. Samozřejmě jsem se tam zle propadl a na druhou stranu je to ještě kurevsky daleko. Chytám křeče do všech nohou a pak i do rukou. Pinďour se sroloval do břich a tři dny jsem čůral jak panenka. Chci si od plic a pěkně sprostě zanadávat (já vím, že nám to ve skautu zakazovali, ale člověku se potom taaak uleví), ale rázem chytám křeč i do dolního pantu. Lomcuje mnou zimnice a křeče, je to fakt hustý. Za tu minutu a půl, než jsem došel ke srubu na mně začínají věci ledovatět. Strhávám ze sebe hadry a snažím se rozdělat oheň v kamnech. Přirozeně tu nejsou třísky. Himlhergot do prdele a kurev tisíc, chci si opět zanadávat, ale zapomněl jsem na svůj pant. Pak chci brečet, ale ani to se s otevřenou hubou nedá, takže radši klusám do kůlny sbírat odštěpky a třísky. Jsem tam vymrzlej, že ten oheň snad ani nerozdělám. Venku –20, modrají mi prsty a u nosu sokl jako kráva.

Nakonec ale, jako v každém správném americkém filmu, se vše povedlo a já už se za chvíli suším a hřeju v intimním objetí kamen. Dokonce i pant po chvíli povolil, takže mohu trochu ze zpožděním zanadávat a pojíst pár lžic luxusní pohanky, ze které jsem se skoro zeblil.

Den osmý – 20.10.2007

Venku prší. Nechápu to, je –10 a prší. Jenže to hned po styku s povrchem zamrzá, takže je všechno obalené ledem. To už i tak nepříjemný přechod třeba kamenného moře, pak skýtá opravdu hodiny kvalitní zábavy. Již poněkolikáté snídám teplou vodu a jeden krajíc chleba s máslem, neboť jídlo velmi rychle dochází a jestli v Gördalenu nebude obchod, tak to bude na krev.

Dost se oteplilo, na dalším srubu (bylo by spíž lepší říkat malé horské centrum, ale mimo sezónu tam nikdo není) už rtuť teploměru olizuje první červené rysky. Stále prší. Tři kilometry odsud je 97 metrový – nejvyšší švédský vodopád NJUPESKAR, a tak se tam jdu podívat. Pak už jen k dalšímu srubu. Malinkatý, útulný a velmi rychle a dobře vytopený, což je dobře, lébrž jsem po celodenním dešti zase komplet mokrý.

Jinak se už docela těším do lesa, protože tyhle hory jsou v tomhle ročním období docela deprimující. Celý den je tak nějak šedo, všude kolem placatá mrtvá tundra a močály nad kterými se válí husté mlhy.

Jo a v noci přišel los, dupal okolo srubu a funěl jako prase. Neměl jsem strach, to ne – já jsem měl totiž strachy nasráno hoven plnej spacák. Nediv se, člověku se vybaví ty horrory, trajlery, kruhy a akta x, a to mu pak není do smíchu

Den devátý – 21.10.2007

Ráno samozřejmě chčije a je brutální mlha a zima. Hned za chatou přecházím dvě opravdu husté bažiny. Naštěstí jsou ještě z části zmrzlé, takže to není zas tak strašné, ale v létě to musí být docela křeč. Pak 8 km plných bažin, nepříjemných kluzkých kamenných polí a namrzlých prken přes bažiny, leckdy zcela utopených ve vodě. A k tomu několik kvalitních držkomlatů z toho vyplývajících.

V Gördalenu přirozeně žádný obchod není. Chleba už došel, takže si ke svačině dávám paralen, trojúhelníček sýra a pak ještě lížu kečup. Vyrážím nahoru do dalších hor. Na hřebeni se od pěkně značené zimní cesty odděluje letní, která pro změnu není značené téměř vůbec, což je také důvod mé ztráty. Asi dvě hodiny se plácám po horách, v bažinách, šutrech, mlha, že pytel na hlavě je šúviks, až najednou nacházím malou, sotva znatelnou stezku, která mě vede až do prťavé osady. Tudy by měla podle mapy (no není to úplně nejlepší mapa – spíž je to automapa 1 : 400 000) procházet i má kungsleden. Stezka je širší a širší, tak po ní valím dál. Asi po dvaceti minutách přicházím k první opravdu obrovské, drsné a hluboké bažině. Stezka vede skrz. Těsně v dalším sledu následují další dvě, ještě ukrutnější bažiny – HIGHER LEVEL. Ta poslední byla místy až po pás, také jsem do ní dvakrát vysílením upadl. Chvílemi jsem myslel, že už tam zůstanu navěky a další generace mnou budou zatápět. Ten srub už tu někde musí být. Z Gördalenu to přece bylo 12 km a já už se to plácám víc jak 5 hodin. Začínám pomalu opět natahovat moldánky. Budu se muset vrátit do té maličké osady a přespat u někoho na verandě nebo v kůlně. Bohužel jsem se mezi druhou a třetí bažinou znovu ztratil. Je tma jako v prdeli a já jsem taky v prdeli. Nakonec padám mezi šutry, vyndávám spacák, svlékám mokré věci a vyčerpáním upadám do mdlob. Chtěl jsem si ještě pobrečet, ale už ani na to nemám sílu.

Den desátý – 22.10.2007

Noc jsem proklepal v zimnicích a křečích. Vstávám velmi brzo a jdu ani nevím kam. Opět se mi chce brečet, ale je taková zima, že to zas nejde. Hned na začátek procházím bažinou a jen tak náhodou – jen tak mimoděk narážím na včerejší osadu. Tam ještě padám z mostu (most – rozuměj rozpůlená kláda hozená přes řeku) do jezírka. Našel jsem tam úplně maličkatou chatku, velikosti posedu. Jenom kamínka a sedačka. To je obrovské štěstí, jinak by se mi asi nevedlo moc dobře. Zatápím, suším a vařím jáhly. Pak jsem ještě na tři hodinky usnul.

V o poznání lepší náladě pak vyrážím hledat stezku, ale marně. Jednou končí v bažině a dvakrát uprostřed hor. Nedá se nic dělat, musím zpět do Gördalenu a pak už asi domů.

V Gördalenu jsem si to nakonec ještě rozmyslel. Chleba už sice nemám, ale železnou zásobu jáhel a pohanky ještě přeci jen ano. Jdu do srubu, kde jsem spal včera a odtud nějakou alternativní cestou dál.

Den jedenáctý – 23.10.2007

Kolem poledního potkávám dva Čechy (taky kdo jiný než Čech by se potácel takovýma sračkama). Kluka a holku – Petra a Johanu. Trošku kecáme a nakonec jdeme dál spolu. Pokradmu obdivuji jejich výbavu – vysoké goretexové boty, kvalitní napromokavé bundy, jakési šusťáky, batohy gemmy snad pětasedmdesátky, ale nacpané k prasknutí. A Johča má určitě moirovou podprsenku. Ještě neodbila ani třetí odpolední a přicházíme ke kvalitnímu Brottetu (kdo si nepamatuje, tak Brottet = brod). Ti dva se domlouvají, co dál. Vyndávají své průvodce a bedekry a vzájemně licitují. Péťa chce jít zpět a Johča by zase radši pokračovala dál. Jen tak mimochodem se ptají, co já. Kdybych byl sám, zřejmě bych to otočil a štandopéde valil domů, ale teď mám nutkání machrovat, takže bez rozmyšlení říkám, že jdu dál. Je obdivuhodné pozorovat lidské vztahy a rozhodovací procesy. Kdybych byl řekl, že jdu zpět, jsem přesvědčený, že by to Johča otočila a bez keců šla také zpátky. Ale takhle se v ní vzedmula touha dostat se na druhou stranu a pokračovat dál. Petr argumentuje, přemlouvá, vyhrožuje a nakonec se nasere. Zbytečně, Johča už se svléká. Konečně uvidím tu podprsenku. Jdu první, batoh nechávám na druhé straně, jen si ho provázkem přivazuju k ruce. První krůčky a chce se mi brečet, ale ješitnost vítězí a se zatnutými zuby a zkřivenou držkou se vrhám do peřejí. Vím, že nějaké našlapování a vyčkávání by bylo ještě horší, a tak do toho jdu radši po hlavě. Proud je docela silný a strhává mě do kolen. Vyhrkly mi slzy a zběsilými tempy se snažím dosáhnout druhého břehu. Podařilo se. Zmrzlými pahýly mávám na druhou stranu a vybízím Péťu, aby hodil batoh. Péťa se rozebíhá a háže. Batoh s grandiózním plácnutím dopadl ani ne do čtvrtiny. Tahám za provaz a lituji, že jsem nenechal házet Johču, která už ostatně vstupuje do vody. Je to neuvěřitelná žena, ne nějak krásná, ale přeci jen žena. Rozráží vlny mohutnou hrudí a pokračuje řekou jako tank. V největším proudu ale stejně nestačila a batoh ji strhnul do peřejí. Ale vcelku v pohodě se dostává na druhou stranu, kde už své tělo nastavuji slunečním paprskům, aby mě trochu osušily a zahřály, lébrž na sluníčku je ještě vcelku příjemně (2°C). Péťa na druhé straně něco kňourá a po dvou krocích se vrací zpět. Johča už ví, jak na něj, a tak křičí, ať se hne nebo jde dál bez něj. Péťa zesinal a podíval se na mě. Ano MY dva jsme byli na druhé straně. Asi mu došlo, že bych mohl místo něho hrát večer na dudy já. Nasadil tedy výraz Bivoje a jde vpřed. Po čtyřech krocích se tváří spíž už jako Mr.Bean a po dalších dvou padá a kamsi odplouvá. Je to holt veselá kopa. Chvíli mává rukama a kývá rozverně hlavou a chvíli dokonce mává i nohama. Na druhý břeh se dostal asi o půl kilometru níž, těsně u pilíře provizorního mostu…

Zbytek cesty Péťa Johaně vše vyčítá. A že kdyby bylo po jeho a že bude mít zápal plic a že ho má na svědomí a že jen blbci brodí řeku, když je vedle most (to se trošku dotklo i mě). Občas se přitočím a jen tak lehce si rýpnu. To se pak Péťa nafoukne a je aspoň chvíli zticha. Dokonce mám chvílemi dojem, že by Johča šla raději se mnou. Není to sice extra kráska, ale takový zájem dokáže potěšit každého ješitu…

Asi za hodinu jsme naštěstí došli k dalšímu srubu. Já, pak hned Johča a asi 200 metrů za námi funí Péťa. Už není upravený a učesaný jako odpoledne. Prý jsme na něj také mohli počkat a ne tak hnát: „Podívej, jaké budu mít puchýře,“ ukazuje Johaně své pastelky. Jo a z toho jejich vybavení moc suchého nezůstalo, stejně jako z mého. Takže je vlastně jedno co nosíš. Já to vždycky říkal.

Den dvanáctý – 24.10.2007

Ráno odcházím sám. Johča s Péťou si potřebují po včerejšku odpočinout. Začíná sněžit – jinak se nic nezměnilo – mlha, mraky, šutry, sračky. Akorát, že sníh pohřbil všechny letní cesty, prkna přes bažiny i jezírka, která ale ještě nejsou 100% zmrzlá. Výsledkem je, že jsem se během půl hodiny vyráchal v nějakém jezírku a utonul v jakési bažině. Hned na dalším srubu suším a provádím zrychlený ústup z hor, lébrž v tomhle počasí se opravdu nedá chodit a je to o zlomení nohou. Takže rychle utíkám do nějakého srubu, co je přeci jen položen o něco níž. Tady ještě naštěstí není tolik sněhu (vlastně žádný).

Den třináctý – 25.10.2007

Vstávám brzy ráno a loučím se s horami. Jedu domů. Počasí není příznivé a nemám už vůbec žádné jídlo. A spojení s městem je tak špatné, že cestou tam za nákupem a zpět do hor bych ztratil nejméně dva dny. V 11:04 přicházím do osady Mörkret a začínám stopovat. Do města (jakož i na větší silnici) mi chybí 30 km. Je to dost zlý, nic nejede, což se ostatně dalo čekat. Od norských hranic jsou po cestě jenom dvě vesničky a nějaké samoty – spíž letní chaty. Celkem může podél silnice bydlet tak 15 rodin. První auto projelo ve 14:13, druhé ve 14:59, obě na opačnou stranu. Šlapu dál a přemýšlím o svých největších stopařských zabijácích. V Maďarsku to nebylo nic moc, v Polsku a v Dunajské Strede taky, ale to bylo zaviněno spíž mým zjevem. Ale tahle silnička z Gördalenu do Särny se řadí k opravdovým stopařským křečím, hned za vedle silnice z Astrachaně do Volgogradu. Třetí auto v 15:34 už konečně jelo mým směrem. Dvě báby, jenom zablikaly a jedou dál. Ale na horizontu zastavily, otočily se a vrací se pro mě. Asi jim došlo, že další auto mým směrem pojede až zítra ráno. Takže jsem vlastně zastavil první auto, co jelo. Ta se mi ještě nikdy nepodařilo. Babky jedou s rybolovu a jsou úplně skvělý. Výborně jsem si s nimi pokecal anglicky. Ony totiž umí ještě míň než já, takže nemusím přemýšlet nad nějakou gramatikou – prostě jenom sloveso a podstatné jméno a zbytek znaková řeč. Paráda a přirozeně také dost štěstí! V Särně hned letím do obchodu a s krvavým bělmem a pěnou u huby rabuju pult s čokoládou. Hned potom vybírám vánočku (Švédi tomu sice říkají chleba, ale u mě je to vánočka) a ještě něco k pití – vše samozřejmě úplně nejlevnější, peněz není nazbyt.

Ještě taková malá perlička: to pití vypadalo jako takové to naše TOMA v malém tetrapaku pro děti s brčkem a bylo ukrutně hnusný. Až pak jsem zjistil, že to byl sirup na ředění vodou.

Pak odjíždím autobusem do Mory, kam přijíždím opět za tmy. Takže další cestu nechám na zítřek. Jdu spát kousek za město do lesa. Opět je ukrutná zima. Zapřísahám se, že už pod širákem spát letos nebudu.

Den čtrnáctý – 26.10.2007

Ráno – šup do Stockholmu, a tam zjišťuji, jak dál. 30 euro za cestu lodí do Helsinek se jeví jako dobrá cena. Paní se ještě ptá, jestli budu chtít kajutu. Pohrdavě se usmívám – vypadám snad na to? Paní chápavě přikyvuje, je jí to jasné!

Den patnáctý – 27.10.2007

Do Helsinek se jelo sedmnáct hodin, hodně dlouhá cesta a nic, kde by se dalo zdřímnout. Lehám si do rohu na zem k partě opilých Rusů, ale stejně jsem se vůbec nevyspal. Z Helsinek bez zbytečných prodlev dalším trajektem do Tallinnu. Tady se snažím vybrat z bankomatu nějaké prachy, že bych jel autobusem až do Rigy, ale marně. Přečerpal jsem limit. Takže jedu električkou do Aegviidu a tam v lese dočkám dalšího dne.

Den šestnáctý – 28.10.2007

Vstávám už v sedm, abych stihl osobák na hranice. Chybí mi jedna koruna na zaplacení lístku, ale paní průvodčí mi ji odpouští s tím, že si ponechá lístek. Ano – souhlasím, to je výhodný obchod! Z estonské Valgy do lotyšské Valky pěšky a pak autobusem do Rigy. Nevím proč, ale tady v Lotyšsku se vždy cítím jako doma. Navíc jedu starým volvem po silnici, kterou ještě nestihla pohltit EU. Takže je rozmlácená a plná výmolů. Všude to rachtá, drncá a skřípá. V jedné obzvláště velké díře se otevřely přední dveře a už nešly zavřít. Cestující si oblékají bundy a čepice a stěhují se do zadní části autobusu. Miluju Tě Lotyšsko!!!

Z Rigy jsem ještě stihl odjet do Aizkraukle, kde spím v nějaké bažině.

Den sedmnáctý – 29.10.2007

Ráno valím do Daugavpilsu a odtud do litevského Visaginase, což je taková prdel světa, že se odtud nemůžu vymotat. Ani tady snad není banka a přitom je to dost velké město. Ale na druhé straně je tu krásně. Visaginas je totiž situován do borového lesa a všechny stavby jako by se vyhýbaly stromům jako by je obcházely a snažily se vůbec nenarušit jejich růst. Stromy jsou doménou tohoto města. Spím kousek od nádraží a rozhodně nelituji, byla to krásná noc – ticho a měkké jehličí pod košatým smrkem.

Den osmnáctý – 30.10.2007

Ráno vstávám omylem o hodinu dřív. Začínají totiž zimní časy a já nevím jak to přesně funguje. Stíhám tedy rychlík, co jede z Petrohradu. Ve Vilniusu přestupuju na vlak do Kalvárie, což je kousek od polských hranic, kam nakonec valím dobrých 17 km pěšky, lébrž mě nikdo nechce vzít stopem. V Polsku vůbec nečuchám, kolik je hodin. Jestli tu mají zimní čas nebo ne. Prostě nevím. Nakonec jsem se švihl jen o dvě hodiny. Asi za půl hoďky mě bere Polák s litevskou značkou do Suwalek. Pln očekávání hledám nějaký nákladní vlak, ale bohužel jen samé uhláky až po okraj naplněné borovými výřezy, se spedicí do Těrespolu, což se mi stejně vůbec nehodí. Odcházím tedy spát do odstaveného vagónu potraviňáku.

Den devatenáctý – 31.10.2007

Peníze mi akorát stačily na cestu do Cieszina. Divím se, co se to stalo s Polskem. Včera jsem chytil stopa a dnes mi paní v kase bez zbytečných keců a vyptávání prodala lístek. A dokonce přesně do města, které jsem jí řekl. Nic mi neujelo a nikdo mě nezkopal. Navíc – Polky jsou opravdu pěkné roštěnky, jak to, že jsem si toho nevšiml dříve? Že by se blýskalo na lepší časy? Že by už v Polsku nežily jen samé řepy? Jenom ve vlaku do Warszawy je nějaká popletená bába. Chce vystoupit, ale vypadá to, že zapomněla, kde vlastně bydlí. Nakonec to riskla a vyběhla ven. Na sedačce si nechala kabelku a čepici. Pro kabelku se vrací, čepici tam nechala. Na peróně se tváří dost překvapeně…

V Bielsku musím ještě jednou přenocovat v odstaveném vagónu. Byly tu sice také české vagóny, ale připravené ke spedici někam k moři, což se mi moc nehodí, takže volím radši ty odstavené. Ještě jsem si nestihl ani rozbalit alumatku, když mě přepadli nějací strážníci. Jsou docela v pohodě, dokonce ani neřvou. Holt Polsku už není, co bývalo. Vysvětluji jim, že zde čekám na ranní vlak a že bych potřeboval přespat, a tak mě po kontrole dokladů posílají zpět do vagónu.

Kolem půlnoci mě budí rána. Ano, ani bych to nebyl já, kdyby se ještě něco nestalo. K těm vagónům odstaveným úplně mimo hlavní nádraží na naprosto zrezivělých nepoužívaných kolejích přistavili lokomotivu. Zapřáhli je a někam mě vezou. Chvíli jsem nervózní a snažím se balit, lébrž už jsem u českých hranic a nemám zájem odjet do nějaké polské prdele na druhé straně světa. Ale pak na to seru, co se má stát stane se. A navíc ty vagóny ještě nemají spediční lístek, takže nemají kam jet.

Trochu jsem se spletl, netrvalo to ani moc dlouho a někam nás táhnou. Zuřím. Naštěstí po chvíli zastavujeme před nějakou kolbenkou, takže beru kramle a vracím se na nádraží, abych stihl první ranní vlak.

Den dvacátý – 1.11.2007

Až do Prahy se štrachám osobákama, lébrž normální rychlíky z Těšína moc nejezdí (jenom samé IC a EC a SC). Ve vlaku do Přerova jsem ještě nasral nějakou fortelnou paní, lébrž jsem na ní při manipulaci s batohem vysypal zbytek práškové bramborové kaše. Už vidím, jak otevírá pusu a chce říci cosi o špinavém smradlavém a plešatém blbovi s pivním mozolem, ale nenápadně ukazuji na jejího manžela, jež zabírá tři a půl místa, hubu má upatlanou od mlíka, co právě pije a v druhé ruce třímá radegast. Ano pochopila, neurazila by jenom mě…

Úvod, novinky

Fotečky

Časopis Jemný

Pokec, vzkazy

Zajímavé odkazy

Vandry, akce, hepeningy

Ostatní undatry

Cesty

Rozličné deníky