Krátká zpráva z Azerbajdžánského putování  2008

Jedu do Ázerbajdžánu. Budiž. Do Dagestánu totiž nemůžu. Ten totiž ještě stále patří bohužel (nebo možná spíž bohudík, těžko říct) Ruské Federaci, ve které jsem úspěšně po několikerých bujarých a nebezpečných dobrodružstvích (viz minulé deníky a příhody) získal statut persony non grata. Minimálně na pět let! Jedu v zimě. Budiž. Tak dlouhou dovolenou totiž jindy nedostanu. Jedu sám. Budiž. Nikdo totiž už se mnou na takové cesty nechce jezdit, nerad by dopadl jako naposledy Pavouk. To jen tak na začátek...

Vše začalo, ještě než to začalo. První řádky Ázerbajdžánského povídání se psaly již asi dva měsíce před odletem. Letenku jsem si totiž zamluvil z Minsku, protože z Prahy už přímé lety zrušili. K letence bylo zapotřebí také Běloruských víz. I vydal jsem se do Tróji na Běloruskou ambasádu. Po drahné chvíli se mě zavolal jakýsi atašé do své nóbl pracovny:

„Co to má znamenat?,“ ptá se, významně klepaje do míst, kde se v mém pase skví ruské razítko „Nežádoucí na pět let!“ Tak na tuhle malou nepříjemnost jsem trochu pozapomněl. Těžko žádat vízum do Běloruska, když mám u velkého bratra pětiletý flastr. Atašé mi cvrnkl pas po hladkém stole a zápěstím nadřazeně naznačil, že na to zapomeneme, když se rychle zdekuju. Vlastně hýbal jenom zápěstím, jinak nepohnul ani brvou. Chtěl jsem ještě zaprotestovat, ale opakované odmítavé gesto zápěstím mě poslalo pryč. Zařídil jsem si tedy nový pas a o vízum se pokusil znovu, tentokrát přes agenturu. Ani tentokrát to nevyšlo. Zuřivě hledám po internetu, jak jinak se dostat do Ázerbajdžánu. Z mnoha variant jsem si všiml nenápadného letadla z kyjevského Borispilu, což bylo skoro i lepší než z Minsku. Hned si letenku kupuji, ale bohužel nemám pas, ten je stále v agentuře a je sobota. Sháním, volám, mejluju a po dramatických minutách nakonec velkou oklikou dostávám pas zpět. Sbaleno už samozřejmě mám, a tak rovnou vyrážím-směr Borispil!

Nejdříve vlakem do Českého Těšína. V kupé sedím s Polákem, co poslouchá muziku a jinak se navenek neprojevuje a s Ostravákem, který pije Radegasty a navenek se projevuje zvířecími zvuky široké škály. Hned do mě láme několik lachoutů a prosí mě, abych ho vzbudil ve Svinově. V Pardubicích odchází hledat restaurační vůz. Maně, pane kolego, v nočních vlacích tato služba absentuje. Je to bojovník - nedá si říct a vydává se plnit svou misi. Vrací se až docela za dlouho, ale za to s burákem v uchu. Prosí Poláka (já dělám, že spím), aby mu pomohl ho vyndat. Jedním okem sleduji komickou situaci s burákem a cukají mi koutky, při pohledu na urputnou snahu vyprostit burák plnicím perem. Ve Svinově sebou Ostravák ještě praštil v uličce, asi má tím burákem narušené rovnovážné ústrojí...

V Polsku se kupodivu nekoná žádná krize. Nikdo ne mě neřve, nikdo do mě nekope a průvodčí mi prodává lístek přesně tam, kam chci. Až – až v Przemyslu. Tam vypínají proud na celém nádraží a v širém okolí. Nemůžu si koupit lístek, což je problém, protože jinak nestihnu letadlo. Další vlak jede až zítra touhle dobou. Nakonec mi paní v kase s čelovkou na hlavě píše nějaký papír a posílá mě do nějaké cestovní kanceláře v centru města. Zpět přibíhám jen tak tak. Hledám na nádraží vstup do oplocené části , kde probíhá celní prohlídka. Celníci s baterkami tu pobíhají a na všechny řvou, nechtějí nás tam pustit. Pak někdo zapíná nádražní alarm. Prostě brutus. Celníci dělají důležitý, ale nakonec i zbytek lidí blahosklonně pouštějí do vlaku a my tak můžeme odjet do civilizovaného světa-na Ukrajinu!

Do Kyjeva tedy přijíždím včas. Vyrážím na krátkou prohlídku města. Nevěřila bys, co se mi tam přihodilo! Chlápkovi přede mnou vypadl na chodník nějakej pytlík. Ani bych si toho nevšiml, ale mladej kluk, co šel poblíž ho zvednul a ptal se, jestli je to moje. Řekl jsem že ne, a on, že se teda rozdělíme, a až teď jsem si všimnul, co bylo ve vnitř. Asi tak milión peněz, nebo nevim, ale dost silný kafe. Pakl tisícidolarovek (vůbec jsem nevěděl, že takové bankovky existují), pakl pětiseteurovek a ještě extra pakl nějakejch „drobnejch“. Tak to je dost hustej brutus. Jdeme do průchodu poblíž a už to půlíme, když v tom přišel chlápek, kterýmu to vypadlo a začíná nás prohledávat, chvíli se hádáme (já tedy spíž čumím jak puk a vůbec nestíhám), pak přicházejí nějaký jeho kamarádi, a tak rychle odevzdáváme nález a ještě mnohem rychleji se odtud klidíme pryč!

Na cestu k letišti si nechávám fóra a dobře jsem udělal. Nechápu proč v těchhle východních městech nejezdí žádná normální doprava k letišti a když (jako třeba v tomto případě), tak z nějaké vesnice opodál. Vyptávám se jak debil, místní mě posílají sem a tam a pak zase zpátky. Nakonec mě jeden týpek vede na výpadovku z Kyjeva a říká, abych stopoval. No fajn, už tu stojí asi 30 lidí, všichni křičí, mávají na auta a pobíhají po silnici. Všechny maršrutky, co jedou kolem jsou narvaný jako sviň. Čas se chýlí, rvu se do jednoho autobusu i za cenu, že nevím, kam jede a  nohu mám od kotníku vejš skříplou venku. Vystupuji na křižovatce k letišti a zbytek jdu pěšky. Letadlo stíhám-tak,tak.

V Baku už je to klasická klasika. Orient hadr! Všude pobíhají přičmoudlíci z Turecka. Nemám tužku na vyplnění vízového dotazníku, tu ostatně nemá skoro nikdo. Jenže já mám taky jenom jednu fotku a potřeba jsou dvě! Jediná možnost je vyříznout fotku z průkazky MHD, což bohužel neprošlo. Celník odmítavě kroutí hlavou. Tak to jako fakt nečuchám, co budu dělat. Ptám se ho, co s tím, ale furt jenom kroutí hlavou. Nakonec si bere dvacet dolarů a fotí mě nějakým polaroidem, ze kterého lezou rovnou fotky. Tak to je dobrej šolich. Za tužku chce dolar-seru ti do huby, blbečku. Půjčuju si ji od jednoho čmouda.

Chlap od víz mě posílá na pasovou kontrolu. Říkám mu, že mi ještě nedal vízum, tak přece nemůžu na pasovou kontrolu. No jak bych jinak přešel bez víza. Ale on, že to nevadí. Holt jiná mentalita-jiná logika. Bohužel žena od pasového má zřejmě evropskou logiku a posílá mě zpět pro vízum nechápavě kroutě hlavou. Chlápka od víz to ale nerozhodili a zarputile mě tam posílá znovu. Pak si chvíli volají a paní mi nakonec dává razítko a posílá mě zpět k pánovi pro vízum, což jako správnej západní blbeček vůbec nechápu. Chlap mi dává vízum a já jdu znovu na pasové a ženská mi dává další razítko. No prostě masakr. Stojím už v asi sedmé frontě a v pozadí na páse roluje můj batoh furt sem a tam. Vždycky vyroluje ven a po půl hodině rolování někde venku v dešti se vrátí zpátky do letištní haly prochcananej jako kráva. Jsou tři ráno a na takovýhle špásy fakt nemám náladu. Ještě na letišti mě buzeruje blbej fízl, prohlíží mi batoh a odváží mě do města za tři frcky. Což docela vydělal, vykuk jeden. Ale jinak furt stejný-orient. Všude se troubí, na tříproudovce vedle sebe jede pět aut, lidi se do metra cpou ještě před tím než ostatní vystoupí, neumí stát ve frontě a všichni předbíhají. A ve vlaku do Bələkánu je evidentně víc lidí, než kolik je schopnej tenhle vagón pojmout. Dežurný řve a přestává nastálou situaci zvládat. Řvou ostatně všichni. Nakonec si lidi, co jedou navíc sedají k ležícím na lehátka a na zem a vůbec všude. Naštěstí jsem na horním lehátku, tam si snad nikdo nesedne. No nesedne, ale jedna paní mi sem hodila malýho uřvanýho čmouda. Naštěstí většina lidí vystupuje hned první zastávku.

V Bələkánu odmítám všechny taxikáře a pokoutníky a do centra jdu pěšky. Není to ani 14 km ani 10 km, jak všichni tvrdí, ale s bídou pět. Ve městě na mě samozřejmě všichni čumí jak na exota. Děti na mě povykují:

„Helou, vots jór nejm, helou, vots jór nejm?“ snažím se je ignorovat, ale jsou dost neodbytné.

„Helou, helou, maj nejm is Vagína end vots jór nejm?“ a tak furt dokola až nakonec musím sebrat poslední zbytky svého anglického kumštu a odpovědět:

„Haj, maj nejm is Vagína tů, end in mí vagína is e send!“ vím, že je to drsné, ale to byla jediná možnost, jak se jich zbavit a taky to kupodivu vyšlo. Děti se zarazily a daly mi pokoj. Ještě zdálky jsem slyšel, jak si ve své mateřštině něco špitají. Myslím, že to bylo něco jako:

„Ty krabe. Dyk von je, vole, Vagína, jako ty. A navíc má ve vagíně písek. To bude asi taky holka, ale tedy dost drsná!“

„Ty krávo, no to mi ho vyndej...“

Škrábu se nahoru na první kopečky, ale brzo jsem úplně unavenej, málo jsem spal, a hlavně mám nějakou chřipku, fakt mám dost. Celtu si stavím kousek od cesty, protože všude kolem je dost brutální marast, bahno, bordel a sráz. Jezdí tu kolem nějakej pásovej traktor, což není úplně příjemný. Navíc mi z teče z nosu a asi mám teplotu, dost velkej humus. Pak kolem šmatlá nějakej medvěd nebo co.

Ráno valím dál, ale mám docela dost,na hřebenu přituhuje, nemám skoro žádnou vodu, poslední jsem nabral ještě ve vesnici a je v ní víc bláta než vody. Nahoře jsem našel jednu ještě jakž takž obyvatelnou salaš, takže tu přespím. Stmívá se kolem páté, což znamená jít spát, protože co jiného bych asi tak mohl dělat. Nota bene, když je zima jako kráva.

Ráno jsem si chtěl trochu odpočinout a zkusit se vykurýrovat, ale je tak pěkně, že volím radši variantu výstupu na horu, kterou jsem si familiérně pojmenoval Ázerbajdžánský Matterhorn. Ale nejde to. Lapám po dechu, každejch 500 metrů musím odpočívat, sokl u nosu, hlava bolí a kopec hodně prudkej, takže se radši vracím a i to jsem stihl akorát tak se setměním. Další dny pokračuji po hřebeni dál a dál. Spím po salaších. Každej den v pět na kutě a pak se nějakejch 15 hodin otáčet ve spacáku, fakt vopruz. Sám už jsem fakt nepojedu, není to úplně pravý ořechový. Nemít si s kým pokecat, s nikým si zahrát karty, probrat další cestu, s kým se pohádat a komu tahat za chlupy. Takhle to šlo ještě dva dny, ale pak už ne. Je mi dost špatně, furt jsem unavenej a navíc mám nohy samej puchejř, protože jsem si vzal boty na hovno, takže zahajuju urychlený ústup z hor. Jen doufám, že mi vymění letenku, protože ji mám koupenou až na příští středu.

Dole ve vesnici mě ještě chytli vojáci a peskujou mě, protože jsem byl zase v nějaký jejich zóně. Ale není to ani zdaleka tak horký jako v Rusku. Sice mě vedou v pravé vojenské zatýkací koloně (vpředu chlap s kalašnikovem, vzadu chlap s kalašnikovem a jakmile vyhnu někam do strany, hned mě jím dloubou do zad a vracejí zpět a křičí: „Kázeň, cizinče, kázeň!“), ale nakonec mě zvou na čaj, sušenky a příjemnej pokec.

Do Baku jsem chtěl jet zase vlakem, ale potkal jsem nějaký lidi a ty se mě ujali a pak rozhodli, že pojedu autobusem. Jsem tak unavenej, že ani nemám sílu nějak odporovat. Kupujou mi pivo a lijou do mě nějakou šiškovou pálenku. Snad to přežiju. Postupně přichází asi tak milion lidí a všichni mi radí, jak a kam mám jet. Pak přichází jednotliví řidiči a licitují, abych jel právě s nimi, protože v jejich autobuse jsou dobrý sedačky a protože oni jezdí nejlíp na světě a hlavně v jejich autobuse je akvárko s prdicí figurkou. Nakonec vybírám nejbližší spoj. Nevím, není mi zcela jasné, jak může jet necelých 400 km 10 hodin, ale po chvíli už je to o něco jasnější-prostě orient: Vyjíždět jsme měli v osm hodin, ale teprve v devět řidič startuje a o půl desáté začíná autobusem rolovat. Vždycky popojede, šlápne na brzdu, až se bouchnu do hlavy, začne troubit jako debil a něco halasí z okénka. Všichni kolem autobusu něco halasí. Přibíhá jiný řidič a chce zpět svého cizince (mě), se kterým se domluvil dřív, než ostatní řidiči. Chvíli se handrkují, do konfliktu se zapojují i ostatní lidé, já dělám mrtvého brouka. Všichni řvou, ale spíž mi připadá, že jásají, jako kdyby odjížděl první autobus po 40 letech. Jen přestřihnout pásku. Řidič troubí a bláznivě bliká levou parkovačkou, která jediná mu svítí. Začínají troubit i ostatní. Troubí taxi, troubí žigul, troubí děda, troubí bába, troubí v troubě hlásná trouba. V deset se konečně za halasného lomozu klaksonů rozjíždíme, vzadu bliká nějakej ukrutnej neon a řidič pouští na plno ázerbajdžánskou diskofilcku (diskofilckou rozuměj stupidní diskotéku)  i s klipem. Tak to se asi nevyspím. Nota bene, když furt troubí a brzdí, jak kdyby nás chtěl vycukat. Po chvíli cestující zjišťují, že se dá musika i světla vypnout. Řidič má ovšem právo veta-to jsme netušili. Pouští novou hudbu a zapíná stroboskop. I dým jsme si užili, to když brzdil před neosvětleným traktorem. K tomu zajíždíme do každé vesničky poblíž. Tu přibereme nějakého nového cestujícího, onde alespoň pořádně zatroubíme. Po každé, když někdo přistoupí, tak projde autobusem řidičův pomocník a za odříkávání motliteb všechny postříká nějakou vonnou vodou. Přestal, až když jsme přejeli hodně kvalitní přejezd v Šeki. To se totiž celej lavor těch sraček vylil do uličky. Řidič za to pomocníka zpohlavkoval a je klid...

V Baku se mi podařilo vyměnit letenku a to hned na zítra, což je supr, jinak nevím, kde bych tu asi tak přespával. Odjíždím na letiště. Teda aspoň se snažím, ale zase je to dost složité. Hodně ptaní, hodně přestupů a nakonec ještě asi tři kilometry pěšky a v letištní hale přečkat 13 hodin až do odletu letadla. V čekárně v televizi pořád dokola pouštějí Charlese Chaplina. Za tu noc jsem ho viděl snad 15 krát.

Problémy s letenkou tentokrát nemám, jen na kontrole se situace trochu přiostřila, nejdřív jsem si musel sundat boty, což bylo hodně moc špatné pro všechny lidi v širokém okolí i pro mne samotného. A pak jsem nemohl projít rámem, ne že bych snad byl tak vyžraný, ale pořád pípám. Vysvětluji celníkům, že jsem nedávno omylem spolkl dvacetikorunu, když jsme si v hospodě hráli na džubox. Ale moc to nechápou a odcházím na speciální prohlídku do speciální místnosti. Už jsem skoro nahej, ale furt pípám. I příruční rentgen pípá v oblasti břicha. Chvíli už to vypadá, že budu muset stáhnout trenžírky a jít na prohlídku dutin, ale nakonec uvěřili mé tezi a pouštějí mne do letadla...

No a z Kyjeva už se pomalu osobáčkama přesouvám blíž a blíž, dokud nejsem úplně nejblíž...

Úvod, novinky

Fotečky

Časopis Jemný

Pokec, vzkazy

Zajímavé odkazy

Vandry, akce, hepeningy

Ostatní undatry

Cesty

Rozličné deníky